12 / 124
10
a základních svobod, a proto by měl být hlavním beneficiářem a měl by se aktivně podílet
na realizaci těchto práv a svobod…“
7
Klíčová myšlenka je obsažena v odst. 5 Vídeňské deklarace, podle něhož „všechna
lidská práva jsou univerzální, nedělitelná a vzájemně podmíněná a propojená (
uni-
versal, indivisible and interdependent and interrelated
). Mezinárodní společenství musí
pojednávat lidská práva globálně spravedlivým a rovnoprávným způsobem, na stejné
úrovni a se stejným důrazem. I když musí být vzaty v úvahu význam národních a re-
gionálních zvláštností a různé historická, kulturní a náboženská východiska, je povin-
ností států, bez ohledu na jejich politické, ekonomické a kulturní systémy, podporovat
a chránit všechna lidská práva a základní svobody.“
Třebaže se bezpochyby jedná o kompromisní formulaci (zejm. v přihlédnutí k ná-
rodním a regionálním zvláštnostem), která byla dosažitelná v procesu multilaterální di-
plomacie na Vídeňské konferenci, je důležité jednoznačné potvrzení univerzality a ne-
dělitelnosti všech lidských práv. Asi není sporu o tom, že koncept lidských práv obecně
i v mezinárodním právu je evropského původu. To ovšem samo o sobě nevylučuje
univerzalitu lidských práv, která bývá potvrzovaná nebo popíraná v různých teoriích.
Na jedné straně stojí teoretické přístupy, které podporují univerzalismus lidských
práv. Mezi ně patří přirozenoprávní teorie a právní pozitivismus. Přirozenoprávní tra-
dice západního politického a právního myšlení je velmi dlouhá a měla jistě zásadní vý-
znam pro zdůvodnění koncepce lidských práv a jejich univerzální povahy. Tato tradice
evropského myšlení je velmi stará, sahá až do Antiky, počínaje stoickou filozofií. Na to
pak navazuje křesťanské učení, které vychází z přirozeného práva božího původu. Již
u Tomáše Aquinského se lidská důstojnost odvozuje ze skutečnosti, že člověk je přiro-
zeně svobodný a existuje pro sebe.
8
Na to pak přinejmenším od 16. století navazuje španělská teologická škola přiroze-
ného práva. Vedle jiných představitelů vyniká Bartolomé de las Casas z právnické fakulty
v Salamance, který hájil názor, že Indiáni a další nekřesťanské národy v portugalských
a španělských koloniích jsou lidské bytosti rovnocenní s křesťany, a proto mají určitá ne-
zcizitelná práva. Tento přístup se posléze promítl i v papežské bule
Sublimis Deus
(1537),
která uznala, že Indiáni mají právo na život, bezpečnost, svobodu a majetek.
9
Není zřejmě náhodou, že v současnosti asi nejznámější stoupenec naturalismu
v mezinárodním právu a významný představitel teorie a praxe ochrany lidských práv
v Latinské Americe, brazilský profesor Antônio Cançado Trindade vědomě navazuje
na tuto tradici španělské teologické školy.
10
7
Viz UN Doc. A/CONF.157/23, 12 July 1993, World Conference on Human Rights in Vienna, 14-
25 June 1993.
8
Srov. KÄLIN, W., KÜNZLI, J.: op. cit., s. 22-23.
9
Ibid., s. 23.
10
Srov. CANÇADO TRINDADE, A.: La Recta Ratio dans les fondements du Jus Gentium comme droit
international de l’humanité. In:
Le droit international pour la personne humaine
. Paris: Pedone, 2012,
s. 92-96.