SLP 01 (2013)

Na druhé straně lze dovodit univerzalitu lidských práv rovněž z pozice právního

pozitivismu.

I když tento argument možná bývá méně častý na teoretické rovině, jeví

se jako vhodný, ne-li dokonce jako jediný použitelný, z hlediska praktika (diplomata,

advokáta, zástupce nevládní organizace, apod.). Vychází z toho, že prakticky všech-

ny státy světa jsou dnes členy OSN, a tudíž na sebe vzaly závazky podle článků 55

a 56 Charty, spolupracovat s cílem podporovat „obecnou úctu k lidským právům a zá-

kladním svobodám pro všechny bez rozdílu rasy, pohlaví, jazyka nebo náboženství

a jejich zachovávání“. Obsah těchto práv byl konkretizován ve Všeobecné deklaraci

lidských práv (1948). Kromě toho každý stát ratifikoval alespoň jeden Paktů lidských

práv (1966), což znamená, že výslovně uznal práva tam obsažená. Tato argumentace je

založena na zásadě poctivého dodržování smluvních závazků (

pacta sunt servanda

, viz

též čl. 26 Vídeňské úmluvy o smluvním právu, 1969).

Třebaže někdy bývá pozitivistické zdůvodnění lidských práv a jejich univerzality

považované za nedostatečné, a to v případech, kdy neexistuje konsensus o přesném

obsahu určitých práv, rozsahu výjimek a omezení a jejich vzájemném vztahu, přesto

je vhodné brát pozitivistický přístup vážně. Formální (pozitivní) právo nejen stanoví

práva každého jednotlivce a procesní mechanismy k jejich realizaci, ale navíc předsta-

vuje rozhodující referenční rámec k legitimizaci a justifikaci morálních hodnot, na kte-

rých spočívají lidská práva.

Navíc moderní, analytický a kritický pozitivismus je dnes

schopen vyrovnat se také s problémy inherentní neurčitosti lidských práv a případné

kolize dvou či více práv ve složitých případech, a to metodami soudního výkladu práv.

Proti univerzalismu lidských práv se staví některé relativistické či kritické teorie (ale

i praktické politické přístupy), které spojují obsah lidských práv s konkrétními histo-

rickými podmínkami a kulturními tradicemi v různých zemích. Racionální jádro této

argumentace spočívá v tom, že pokroku v oblasti lidských práv až do současnosti, kdy

jejich ochrana se stala jednou z hlavních funkcí státu, bylo dosahováno jen postupně

s vývojem společenských, ekonomických a politických podmínek nejdříve (původně

pouze) v západních státech. Proto podle této kritiky nemohou být tato práva apliková-

na stejně vůči státům, v nichž tyto podmínky nebyly (dosud) dosažené.

Praktickým příkladem tohoto relativistického přístupu bylo vystoupení čínské de-

legace na Světové konferenci o lidských právech (1993), podle něhož „pojem lidských

práv je produktem historického vývoje. Je úzce spojen se specifickými společenskými,

politickými a hospodářskými podmínkami a specifickou historií, kulturou a hodno-

tami určité země. Různé historické etapy mají různé požadavky lidských práv. Země

na různých etapách vývoje nebo s různými historickými tradicemi a kulturními zá-

klady také mají různé chápání a praxi lidských práv. Tudíž by nikdo neměl a nemůže

Srov. KÄLIN, W., KÜNZLI, J.: op. cit., s. 21.

Srov. CORTEN, O.: La persistance de l’argument légaliste. Eléments pour une typologie contemporaine

des registres de légitimité dans une société libérale. In:

Le discours du droit international pour un positivisme

critique

, Paris: Pedone, 2009, s. 60-61.

Srov. KÄLIN, W., KÜNZLI, J.: op. cit., s. 25.