14 / 124
12
uvažovat o standardu lidských práv a modelu určitých zemí jako o jediném vhodném
a žádat všechny ostatní země, aby je dodržovaly.“
14
Jiná kritika univerzality lidských práv vychází z kulturní odlišnosti, která se týká
postavení jednotlivce ve vztahu ke své sociální skupině (rodině, klanu, etnické skupině,
apod.) v západní tradici a mimoevropských společnostech. I když na rozdíl od západ-
ního pojetí lidské bytosti jako autonomního jednotlivce jsou v jiných tradicí jednot-
livci především členy společnosti, resp. určité společenské skupiny, nemusí to nutně
znamenat zpochybnění lidských práv. To ovšem kromě koncepce individuálních práv
předpokládá uznání i některých kolektivních práv a lidských povinností.
Třebaže relativistická kritika univerzality lidských práv spočívá na silných argumen-
tech, nemůže vést k závěru, že lidská práva jsou něčím, na co mají nárok pouze lidé
žijící v západních kulturách, ale je upřeno jiným lidem. Radikální relativismus se totiž
snadno může zvrhnout v cynismus.
15
To bývá typické pro kritiku, kterou provádějí
postmodernisté, pro které jsou lidská práva jen ideologií nastupující po konci věku
ideologií, výraz etnocentrismu v právu.
16
Opačným extrémem ovšem je ideologizace lidských práv, jejich nekritické schvalo-
vání a případně dokonce využívání jako nástroje k prosazování politických cílů trans-
formace světa (včetně změny režimů) a globální spravedlnosti.
Zdá se jistě správné uznání přirozenoprávního původu lidských práv tam, kde to
odpovídá historické realitě, to znamená v západní (židovsko-křesťanské) civilizaci.
Určitě by nebylo namístě, aby západní společnost popírala své kořeny a pod heslem
multikulturalismu relativizovala či snižovala dosaženou úroveň lidských práv. Na dru-
hé straně toto zřejmě není vhodná legitimizační strategie univerzality lidských práv.
Jako vhodnější se zdá dokonce i pozitivistický argument, který je založený na exis-
tenci moderních národních států jako formy organizace společnosti, která existuje
na celém světě. Z principu svrchované rovnosti států a principu dodržování meziná-
rodních závazků, na nichž stojí soudobé mezinárodní právo, pak vyplývá povinnost
těchto států respektovat přinejmenším mezinárodně uznaný standard lidských práv.
Současné pojetí suverenity zahrnující i odpovědnost (
sovereignty as responsibility
) není
v protikladu k ochraně lidských práv. Jak ostatně potvrdila i již citovaná Vídeňská de-
klarace (1993), „podpora a ochrana všech lidských práv a základních svobod musí být
považované za prioritní úkol OSN v souladu s jejími cíli a zásadami. V rámci těchto
cílů a zásad je podpora a ochrana všech lidských práv legitimní záležitostí mezinárod-
ního společenství (
legitimate concern of the international community
).“
14
Projev Liu Huaqiu, vedoucího čínské delegace na Vídeňské konferenci (15.6.1993); citováno dle KÄLIN,
W., KÜNZLI, J.: op. cit., s. 25-26.
15
Srov. KÄLIN, W., KÜNZLI, J.: op. cit., s. 27.
16
Ke kritice tohoto přístupu srov. MARŠÁLEK, P.: Soudobá delegitimizace lidských práv. In: Gerloch, A.,
Šturma, P. a kol.:
Ochrana základních práv a svobod v proměnách práva na počátku 21. století v českém,
evropském a mezinárodním kontextu
, Praha: Auditorium, 2011, s. 85.