Table of Contents Table of Contents
Previous Page  191 / 220 Next Page
Information
Show Menu
Previous Page 191 / 220 Next Page
Page Background

189

Instrument jednotného evropského patentu má přinést velmi žádoucí celoevrop-

ský patentový systém s jednoduchým přihlašovacím procesem, (relativně) nízkými

administrativními a finančními nároky pro evropské i cizí (americké, ruské, asijské)

přihlašovatele, který by byl současně konkurenceschopný jiným velkým patentovým

systémům, zejm. americkému a masivně rostoucímu čínskému.

Deklarovanými politickými cíli jsou pak zvýšení konkurenceschopnosti evropských

podniků a unifikace dosavadní evropské dvoukolejné patentové soustavy, sestávající

z národních patentových úprav a společného celoevropského patentového systému za-

loženého mezinárodní Úmluvou o udělování evropských patentů z roku 1973 (která

však není nijak svázána s organizací evropské integrace; viz dále).

377

2.1 Čtyři dekády na cestě k jednotnému evropskému patentu

První úvahy o sladění národních úprav patentového práva evropských států se obje-

vily již krátce po uzavření tzv. Římských smluv v roce 1957, na přelomu 50. a 60. let

minulého století, kdy byla v rámci Evropských společenství ustavena

Mezivládní kon-

ference pro založení evropského systému udělování patentů

. Cílem Mezivládní konference

bylo nalezení společného panevropského řešení patentové, vzorové a známkové ochra-

ny. Mezivládní konference v patentové oblasti záhy začala realizovat tzv. duální princip,

který systém společné patentové ochrany rozděloval na dvě úrovně – i) celoevropský

regionální patentový systém, přístupný všem evropským státům a později realizovaný

Úmluvou o udělování evropských patentů z roku 1973 (

Convention on the Grant of

European Patents

neboli Evropská patentová úmluva –

European Patent Convention

– EPC), a ii) samostatný podsystém společného patentu (Společenství), platného

ve všech členských státech Evropských společenství.

378

Regionální patentový systém, dnes notorietně označován jako „evropský patent“, byl

realizován výše zmíněnou Evropskou patentovou úmluvou z roku 1973.

379

Smyslem

tohoto systému je centralizace přihlašovací a udělovací části zápisného řízení před jed-

notným tělesem, a proto byl na základě Evropské patentové úmluvy zřízen Evropský

patentový úřad (

European Patent Office

– EPO) se sídlem v Mnichově. Ten jednotně

přijímá a zpracovává přihlášky evropského patentu a uděluje „evropské patenty“, které

však musí být k nabytí účinnosti v jednotlivých členských státech podrobeny procesu

tzv. validace, tj. ověření splnění národních podmínek.

380

Skutečné úsilí o konkrétní řešení druhého subsystému společného patentu nastalo

rovněž v 70. letech a vyvrcholilo Lucemburskou konferencí o patentu Společenství

v prosinci 1975. Na uvedené konferenci byla devíti státy Evropského hospodářského

377

Srov. (ÚPV ČR – Patent EU, 2013), (SMÉKALOVÁ, 2013) a (ÚPV ČR – Patent EU, 2013).

378

Srov. (BABICKÝ, 2011 str. 15).

379

Úmluvě předcházela mezivládní Dohoda o udělování evropských patentů z roku 1972, jejíž text byl

na diplomatické konferenci v Mnichově v roce 1973 vtělen do Evropské patentové úmluvy. Česká re-

publika je členem EPC od roku 2002, garantem na české straně je Úřad průmyslového vlastnictví České

republiky (ÚPV).

Ibid.

380

Ibid.