199
Ačkoliv se může na první pohled jevit princip
first-to-invent
jako spravedlivější, neboť
právo patentu je teoreticky přiznáváno osobě, která realizovala vynález jako první, přináší
podstatně více procesních a administrativních problémů než
first-to-file
.
420
Ponecháme-
li stranou obtížnou materiální průkaznost realizace vynálezu,
421
je nutné vyřešit přípa-
dy, kdy dochází k souběhu více přihlašovatelů věcně shodného anebo téměř shodné-
ho vynálezu. Americký patentový úřad –
United States Patent and Trademark Office
(USPTO) – pro nemnohé případy souběhu
422
aplikoval výše zmiňované souběhové
řízení, jehož cílem bylo na základě předložených důkazů určit prioritu konkurujících si
přihlášek, resp. zda jedna z přihlášek není přímou anebo nepřímou odvozeninou druhé
(tzv.
derivation procedure
423
).
Jak již bylo řečeno výše, s účinností od 16. března 2013 zavedla AIA (ve své části 3)
namísto
first-to-invent
patentový systém založený na světovém standardu
first-to-file
,
avšak s jistými úpravami. Princip nového amerického patentového systému je označo-
ván jako
first-inventor-to-file
(FITF) anebo
first-to-file-or-publicly-disclose
.
424
Jeho pod-
statou je, že původcem vynálezu, jemuž svědčí právo patentu, již nemusí být jenom
absolutně první vynálezce (jako tomu bylo ve
first-to-invent
, kde navíc musel vynálezce
i předložit reálnou aplikaci vynálezu, např. prototyp přístroje), nýbrž vynálezce, který
jednak patentovatelný předmět prokazatelně vynalezl (tzn. je schopen doložit samo-
statný výkon tzv. vynálezeckého kroku) a jednak první přihlásil k příslušnému úřadu.
420
Jak navíc uvádí (HORÁČEK, R., ČADA, K., HAJN, P., 2011 str. 172), při existenci desítek milionů
patentových dokumentů a překotném vývoji technologií nemůže být výsledek průzkumu patentové
přihlášky vnímán nikdy jako absolutní, tj. zcela a bez výhrad odpovídající zásadě materiální pravdy.
Patentové úřady – nerozhodno jestli v systému
first-to-invent
anebo
first-to-file
– při rozhodování o udě-
lení patentu toliko úředně ověřují zápisnou způsobilost vynálezu, tj. porovnávají popis vynálezu s jim
známým stavem techniky, který je dokumentován neustále zastarávajícím fondem podkladových ma-
teriálů. Pakliže není nalezena relevantní shoda, tj. jakýkoliv doklad, který by zápisu patentového práva
bránil, příslušný úřad jej provede.
421
Ve Spojených státech je tento nedostatek tradičně řešen notářskou listinou mající charakter veřejné
přísahy
(notarial oath / affidavit)
. Vynálezce přichází za notářem s podklady svého vynálezu (zpravidla
listinami jako jsou plány, náčrty, popisy) a prohlásí před notářem, že je jejich autorem. Notář provede
o tomto prohlášení příslušný záznam na předložené listiny i do své evidence. Tímto administrativně po-
měrně nenáročným, avšak ne vždy dostupným postupem je možné dokumentovat i postupný vývoj vyná-
lezeckého projektu od úvodní myšlenky až po její rozpracování. Srov. (Wikipedia – Notary Public, 2013).
422
Dle statistik USPTO totiž tyto případy tvořily cca 0,01% ze všech patentových přihlášek podaných
k úřadu. Srov. (BIGEL, 2013).
423
Tato procedura byla do přijetí AIA zvláštní součástí souběhového řízení. Po přijetí AIA a odstranění
souběhového řízení se osamostatnila a tvoří jediné řízení pro posuzování obsahově anebo principiál-
ně podobných patentových přihlášek. Oproti souběhovému řízení jí bývá vytýkána finanční náročnost
a zdlouhavost. Srov. (Wikipedia – AIA, 2013).
424
Důvody pro tuto – jak je dále ukázáno – spíše nepodstatnou a formální změnu lze hledat především
v Ústavě Spojených států amerických, která v čl. I odst. 8 praví:
„To promote the Progress of ... useful Arts,
by securing for limited Times to ... Inventors the exclusive Right to their respective ... Discoveries.”
Ústava
výslovně užívá termíny vynálezce (
Inventor
) a vynalézat (
to invent
), které bývají při slovním výkladu
vysvětlovány jako prvotní, nenavazující. Srov. (Wikipedia – AIA, 2013).