23 / 284
21
úpravy je zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v platném znění, a prováděcí před-
pisy vydané k tomuto zákonu.
Právo na práci bývá považováno za základní a nejdůležitější sociální právo, kterému
přiznávají povahu základní zásady četní autoři.
50
Právo na práci bylo upraveno v Ústavě
z roku 1948,
51
v čl. 21 Ústavy z 1960
52
a je upraveno v Listině i dnes v podobě práva
získávat prostředky pro své životní potřeby prací.
53
Listina upustila od použití pojmu
„právo na práci“ s ohledem na probíhající liberalizaci politiky státu a proces přechodu
na tržní hospodářství. Původně se připouštěl pouze jediný cíl státu v této oblasti – zabez-
pečit neúspěšné uchazeče o práci (tj. právo na hmotné zabezpečení). Tato minimalistická
neoliberální koncepce, jak se ukázalo, byla však nejen nehospodárná, ale v praxi též nere-
álná. Jak dovodil výstižně Ústavní soud, právo na svobodnou volbu zaměstnání totiž ne-
vytváří pouze status negativus, tedy prostor autonomie jednotlivce, do něhož nepřísluší
veřejné moci zasahovat. Podstatou tohoto práva je též do jisté míry i povinnost veřejné
moci pozitivně formulovat a stanovit podmínky pro výkon povolání a hospodářských
činností, vytváří se tak vlastně samotné předpoklady výkonu takových činností
(status
positivus).
54
Je-li povinností státu zajistit ústavní právo na svobodnou volbu povolání, pak
tuto povinnost nemůže stát plnit v ekonomické realitě společnosti spravující se liberální-
mi tržními principy a budované z hlediska hospodářského na volné soutěži soukromých
podnikatelů a zaměstnavatelů jinak, než přijetím odpovídajícího zákonodárství regulují-
cího veřejnoprávními instrumenty také povinnosti soukromého sektoru, které zmíněné
právo zajistí co možná rovnou měrou všem.
55
A právě v této části právo na svobodnou
volbu povolání spoluvytváří ve spojení s odst. 3 téhož článku Listiny (s právem na práci)
ústavní základ pro státní politiku zaměstnanosti. Článek 26 odst. 3 Listiny konkretizuje:
„Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo
nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky sta-
noví zákon.“
Zákon pak může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání
nebo činností, stejně jako odchylnou úpravu pro cizince.
50
Srov. Kovářík, J.: Pracovní právo ČSSR, Praha Nakladatelství Svoboda, 1966, str. 43 až 46, nebo Witz, K.
a kol.: Československé pracovní právo, str. 70, Galvas, M; Gregorová, Z.; Hrabcová, D.: Základy pracov-
ního práva, str. 20.
51
Politika zaměstnanosti je reakcí na tzv. sociální otázku, která se dříve nebo později objevila ve všech
průmyslových státech. Úprava sociálních práv v Ústavě z roku 1948 byla zdůvodněna jejich neopominu-
telným významem pro skutečné zajištění svobody a demokracie. Zakotvení sociálních práv bylo současně
velmi tendenčně a úzce spojováno s ideologií nového režimu. Úprava práva na práci byla obsažena v ust.
§ 26 odst. 1 Ústavy z 1948.
52
Ústava z roku 1960 v čl. 21 odst. 2 proklamovala, že právo na práci a na odměnu za ni je zajištěno celou
socialistickou hospodářskou soustavou, která nezná hospodářských krizí ani nezaměstnanosti a zaručuje
neustálé zvyšování reálné odměny za práci. Proto ani v čl. 23 odst. 2 není ani počítáno s pojištěním/
zabezpečením v nezaměstnanosti.
53
Nález pléna ÚS sp. zn. Pl. ÚS 11/08, bod 28.
54
Součástí práva na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu je právo dítěte na zvýšení kvalifikace.
Nález ÚS sp. zn. II. ÚS 2623/09.
55
Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 228/99.