24 / 284
22
Právo na práci má tedy přinejmenším trojí význam – právo na zaměstnání (včetně
práva nebýt rušen), právo udržet si zaměstnání a právo být zabezpečen pro případ
nezaměstnanosti.
56
Právo na práci je především přední cíl sociální politiky státu, který
ví, že největším bohatstvím země je zdravý a pracující lid. Člověk, který má práci,
dokáže zvládnout zajistit sebe i své nejbližší před negativními důsledky řady sociálních
událostí. Nepotřebuje tak ani on, ani jeho blízcí sociální dávky či zdravotní a sociální
služby, což dále snižuje náklady na státní rozpočet a nehrozí ani vznik sociální pasti,
kdy občan ztratí pracovní návyky a rezignuje na zajištění vlastní prací. Prováděcí zákon
o zaměstnanosti právo na práci vymezuje jako právo občana a fyzické osoby z jiných
preferovaných kategorií obyvatelstva, která chce a může pracovat a o práci se uchází,
na zaměstnání v pracovněprávním vztahu, na zprostředkování zaměstnání a na poskyt-
nutí dalších služeb za podmínek stanovených tímto zákonem.
Ͱ. Postavení v systému práva
Ve všech citovaných učebnicích pracovního práva je tento soubor právních norem
vymezován jednotně jako relativně samostatné právní odvětví. Přesto nebo právě proto
je nutno zdůraznit, že právo je či by mělo být jednotným vnitřně souladným normativ-
ním systémem, jeho dělení na jednotlivé právní obory je do značné míry umělé a bývá
činěno v zájmu lepšího poznání, výuky a praktikování práva ve všech jeho částech.
Všichni, kteří se pracovním právem hlouběji zabývají, v něm nacházejí (tak jako v ji-
ných souborech právních norem)
57
složky soukromoprávní i veřejnoprávní.
58
V kolektiv-
ním pracovním právu se navíc vyskytují právní normy, které nevydává veřejná moc, ale
jsou tvořeny skupinami jednotlivců a zákon či zákonodárce jim uděluje právní sílu. Proto
se zde hovoří o autonomní právní oblasti nezařaditelné ani do veřejného, ani do soukro-
mého práva.
59
I když některé části pracovního práva (tzv. ochranné právo v užším smyslu
a politika zaměstnanosti) jsou klasifikovány jako právo veřejné či autonomní, zůstává
pracovní právo součástí práva soukromého.
60
Sympatické snahy o renesanci trojdělení
práva na právo soukromé, veřejné a pracovní
61
je možno považovat (opět) za překonané.
62
56
Galvas, M. a kol.: Pracovní právo, Brno, Doplněk 2004, str. 102.
57
K výskytu norem veřejného práva v právu obchodním Pelikánová, I.: in Obchodní právo, I. Díl, Praha:
ASPI, 2005, str. 21.
58
Tak Krčmář, J.:Pracovní smlouva, in Slovník veřejného práva československého, sv. III, Praha, Eurolex
Bohemia 2000, str. 442.
59
K tomu blíže viz Kalenská, M.; Tröster, P.: Ke vzniku, postavení a perspektivám dalšího vývoje české-
ho pracovního práva, in Právnická fakulta Univerzity Karlovy 1348–1998. Jubilejní sborník, Praha,
Právnická fakulta UK, 1998, str. 44.
60
Bělina, M. a kol.: Pracovní právo, str. 5. Dále např. Gerloch, A.: Teorie práva, 5. upravené vydání, str. 114.
61
Tak např. Kalenská, M.: Pracovní právo v tržním hospodářství, str. 695 a 696; M. Spirit, M. a kol.:
Pracovní právo a právo sociálního zabezpečení v ČR, str. 23 nebo Tröster, P.: Postavení pracovního práva
v právním systému České republiky, str. 96.
62
Srov. Hácha, E.: Pracovní právo, in Slovník veřejného práva československého, sv. III, Praha, Eurolex
Bohemia 2000, str. 425. Dále v historické perspektivě Eliáš, K.: Odraz peripetií české civilistiky v dějinách