20 / 284
18
nictví se v řadě zemí (nikoliv však v České republice) do souboru pracovněprávních
norem řadí též pracovní právo procesní.
32
Novodobé české definice v důsledku „zúředničení“ a „zdělničení“ pracovního práva (tj.
vytvoření jednotného standardu ochrany pracujících) po roce 1948 obvykle chápou pra-
covní právo značně rozsáhleji, zahrnujíce do něj též právo úřednické neboli právo státní
a veřejné služby.
33
I v zahraničí se lze setkat s tímto přístupem, obvykle je však spíše pro-
jevem ambicí jednotlivých autorů. Příkladem může být přístup W. Silberschmidta, který
pracovní právo chápal jako právo pracovní energie.
34
Dalším posunem je zohlednění vývoje
kolektivního pracovního práva a intenzivní státní účasti při zajišťování práva na práci.
Pražská učebnice pracovního práva (M. Bělina) vymezuje pracovní právo jako sou-
bor právních norem upravujících individuální pracovní právo, kolektivní pracovní
právo a zaměstnanost. Individuální pracovní právo pak blíže vymezuje jako soubor
právních vztahů, v nichž pracovní sílu fyzické osoby občana užívá za odměnu jiný
subjekt – zaměstnavatel, kterým je právnická nebo fyzická osoba. Kolektivní pracovní
právo chápe jako oblast pracovního práva, která se v řadě případů prolíná s individuál-
ním pracovním právem a doplňuje ho. Kolektivní pracovní právo pak vymezuje blíže
skrze kolektivní pracovněprávní vztahy. Třetí oblast, právní úpravu zaměstnanosti, de-
finuje jako regulaci vztahů, které vznikají při realizaci práva občana získávat prostřed-
ky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 Listiny.
35
Toto pojetí v zásadě odpovídá
již Kaskelovu přístupu, který předmět pracovního práva chápal jako úpravu postave-
ní zaměstnance ve vztahu k zaměstnavateli, spoluzaměstnancům téhož závodu i téhož
pracovního odboru a ve vztahu ke státu. P. Hůrka vymezuje pracovní právo nejprve
úžeji jako právní odvětví, které upravuje vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnan-
ci při výkonu práce, aby následně opět přikročil k tripartici dělení na individuální
pracovněprávní vztahy, kolektivní pracovněprávní vztahy a právní vztahy vznikající
na úseku zaměstnanosti.
36
Ani M. Spirit se neodchyluje významně od tohoto dělení
a charakterizuje pracovní právo jako soubor právních norem upravujících společenské
vztahy pracovní, kterými jsou individuální a kolektivní vztahy vznikající a související
s výkonem práce a dále vztahy vznikající při realizaci práva dle čl. 26 Listiny.
37
Galvas
v brněnské učebnici charakterizuje pracovní právo jako soubor právních norem, které
upravují společenské vztahy vznikající při námezdní práci a vztahy s nimi související.
32
Baran, K. W.; Ćwiertniak, B. M.; Dörre-Nowak, D.; Wałczak, K.: Prawo pracy, Warszawa, Oficyna
a Wolters Kluwer Business 2009, str. 34.
33
Kalenská, M.: Pracovní právo v tržním hospodářství, Právník, 1992, č. 7-8, str. 696. K názorovému
diskurzu srov. Tomek, P.: Právní povaha služebního poměru příslušníků SNB, Právník, 1989, č. 9-10, str.
854 a násl. Právo státních úředníků a ozbrojenců nebylo považováno za součást pracovního (dělnického)
práva. Takto je tomu i dnes stále např. v Rakousku či Německu.
34
Silberschmidt, W.: Das deutsche Arbeitsrecht I. 1926, II 1929, München.
35
Bělina M. a kol.: Pracovní právo, 2. doplněné a přepracované vydání, Praha, C. H. Beck, 2004, str. 3 a 4.
36
Hůrka P. a kol.: Pracovní právo, Plzeň, Aleš Čeněk, 2011, str. 19 a 20.
37
Spirit, M. a kol.: Pracovní právo a právo sociálního zabezpečení v ČR, Plzeň, Aleš Čeněk 2009, str. 21.