216 / 268
214
rá je armádě vlastní a pro její řádné fungování nezbytná, není pouze samoúčelná. Je
také zájmem společnosti jako celku, neboť situace, za které by byly rozkazy vojáky
denně zpochybňovány, nebo by jejich uposlechnutí bylo příliš dlouho rozvažováno,
by potencionálně vedla k nežádoucí anarchii v ozbrojených silách a oslabení národní
bezpečnosti. V souvislosti s pácháním zločinů podle mezinárodního práva není rovněž
bez povšimnutí skutečnost, že takové zločiny bývají velmi často páchány právě nedis-
ciplinovanými příslušníky špatně organizovaných vojenských jednotek;
5
disciplinova-
nost ozbrojených složek může tedy představovat i dobrou cestu prevence pro páchání
těchto činů.
Neméně důležité je zachování a prosazování principu nadřazenosti práva, který vy-
žaduje, aby ten, kdo spáchal zločin, nesl za toto jednání právní následky. Podřízený,
vůči kterému je protiprávný rozkaz směřován, se tak nachází v nelehké situaci, kdy se
musí rozhodnout, zda bude rozkaz následovat, a později čelit trestnímu stíhání za zlo-
čin, který na základě rozkazu spáchal, nebo rozkazu neuposlechne, a riskuje přinej-
menším disciplinární řízení.
Toto obtížné dilema vhodně charakterizoval již
Dicey,
jenž k danému tématu uvedl:
„Vojákova pozice může být v praxi velmi složitá. Pokud rozkazu neuposlechne, může být
zastřelen po odsouzení ze strany vojenského tribunálu a pokud uposlechne, může být oběšen
na základě verdiktu poroty a rozhodnutí soudu.“
6
Na druhou stranu není dnes zřejmě
možné zcela předem rezignovat na vymáhání trestní odpovědnosti jednotlivce z toho
důvodu, že mu takové jednání bylo nařízeno. V důsledku by totiž za určité zločiny
mohly nést odpovědnost jen ti nejvýše postavení a takový přístup by navíc mohl vážně
poškodit účel prevence před pácháním zločinů.
. Od úplného vyvinění k absolutní odpovědnosti
V praxi mezinárodního společenství, vnitrostátních právních řádech jednotlivých
států a v právní doktríně se k námitce uposlechnutí příkazu nadřízeného v trestním
řízení postupně vyvinuly tři základní přístupy.
.ͷ Respondeat superior
První přístup, tzv. doktrína respondeat superior, pojímá námitku uposlechnutí roz-
kazu nadřízeného jako plně dostačující důvod, jenž sám o sobě vždy automaticky vede
k vyloučení trestní odpovědnosti podřízeného, který dle rozkazu předmětný čin spá-
5
OSIEL, Mark J. Obeying Orders: Atrocity, Military Discipline and the Law of War.
California Law
Review
. 1998, 86, s. 967.
6
DICEY, Albert Venn. In DINSTEIN, Yoram.
The Defence of “Obedience to Superior Orders” in International
Law
. 1. vyd. Leyden: A.W. Sijthof, 1965, s. 16.
„The position of a soldier is in theory and may be in practice
a difficult one. He may, as it has been well said, be liable to be shot by a court-martial if he disobeys the order,
and to be hanged by a judge and jury if he if he obeys it.“