217 / 268
215
chal.
7
Odpovědnost za spáchaný čin je připisována tomu, kdo příkaz vydal, tedy nadří-
zenému veliteli na základě jeho velitelské odpovědnosti (commander’s responsibility).
8
Příkaz nadřízeného má v každém případě za následek úplné vyvinění, není tedy
pouhou polehčující okolností, která by případně vedla ke zmírnění uloženého trestu.
Stejně tak je skutečnost spočívající v příkazu nadřízeného okolností pro osvobození
obžalovaného plně postačující sama o sobě, není vyžadováno, aby zde přistoupil ještě
další faktor (například v podobě tísně).
Mezi proponenty tohoto směru je možno řadit již svatého Augustina, dle kterého
měl voják být posouzen jako nevinen i tehdy, pokud následoval rozkazu velitele za-
pojeného v nespravedlivé válce.
9
Nejčastěji však bývá tato doktrína spojována s brit-
ským profesorem Lassou Oppenheimem, autorem britského manuálu vojenského
práva z roku 1912 určeného příslušníkům armády, v němž Oppenheim plně tento
princip prosadil.
10
Jeho vliv se navíc neomezil pouze na Velkou Británii, byl to právě
Oppenheimův odkaz, který se projevil rovněž při formulaci amerických Pravidel ve-
dení války, jež rovněž vylučovala trestní odpovědnost podřízených páchajících válečné
zločiny dle rozkazu nadřízeného.
11
Tento přístup evidentně naprosto respektuje povinnost podřízených uposlechnout
rozkazu, a to bez zaváhání či jakéhokoliv vznášení pochybností a posuzování jeho
správnosti či souladu s právem.
12
Na druhou stranu však toto pojetí přehlíží určité
důležité okolnosti, které mohou v praxi nastat, a s kterými se lze jen těžko vyrovnat.
Pokud totiž podřízený bude automaticky osvobozen vždy, jakmile vznese námitku pří-
kazu nadřízeného, může dojít i k takové situaci, kdy jednající osoba nejen, že si je pro-
tiprávnosti předmětného rozkazu plně vědoma, ale navíc se s daným jednáním zcela
ztotožňuje a rozkazu dobrovolně následuje. Přesto by i taková osoba byla dle doktríny
respondeat superior
osvobozena a odpovědnost by nesl pouze její nadřízený.
13
Lze konstatovat, že nejen pro výše uvedené výtky, ale i s ohledem na zvýšení důrazu
osobní odpovědnosti jednotlivce v mezinárodním trestním právu, již dnes nepožívá
předmětná doktrína v právní oblasti žádné podpory.
7
DINSTEIN, Yoram.
The Defence of „Obedience to Superior Orders“ in International Law
. 1.vyd. Leyden:
A.W. Sijthof , 1965, s. 8.
8
INSCO, James. Defence of Superior Orders Before Military Commissions.
Duke Journal of Comparative
and International Law
. 2003, 13, s. 392.
9
ZIMMERMAN, Andreas. Superior Orders. In CASSESE, Antonio, et al.
The Rome Statute of the interna-
tional Criminal Court: a Commentary
. New York: Oxford University Press, 2002. ISBN 978-0199560738,
s. 958.
10
SOLIS, Gary D. Obedience of Orders and the Law of War: Judicial Aplication in American Forums.
American University International Law Review
. 2000, 15, s. 494.
11
Rules of Land Warfare, Article 366,
Dostupné z URL www.loc.gov/rr/frd/Military_Law/pdf/rules_warfa-
re-1914.pdf.
12
OSIEL, Mark J.,
op. cit.
, s. 967.
13
ZIMMERMAN, Andreas,
op. cit.
, s. 393.