223 / 268
221
Tento dvojí standard, který se neopírá ani o mezinárodní obyčejové právo, ani právo
národní, může vzbuzovat otázky, z jakého důvodu takové rozlišení vzniklo.
Z určitého úhlu pohledu je řešení, že příkaz nadřízeného zločinu genocidy a zločinů
proti lidskosti nevede k vyloučení odpovědnosti, logické, reflektuje totiž fakt, že zlo-
činy proti lidskosti i zločin genocidy jsou vždy spáchány v rámci rozsáhlého nebo sys-
tematického útoku,
46
a možnost dovolávat se u příkazu protiprávnosti nikoliv zjevné
je tedy velmi obtížně představitelná.
47
Navíc u zločinu genocidy, vezmeme-li v úvahu
nutnost přítomnosti speciálního úmyslu pachatele spočívajícím v úplném či částeč-
ném zničení národní, etnické, rasové či náboženské skupiny jako takové,
48
je představa
rozkazu nikoliv zjevně protiprávního vedoucí ke spáchání tohoto činu v podstatě ne-
možná. Jinak je tomu však u zločinů válečných, formulovaných v článku osm Statutu.
Z dikce jednotlivých skutkových podstat článku osm totiž vyplývá mnohem větší prav-
děpodobnost toho, že skutečně může nastat situace, kdy rozkaz zjevně protiprávní není
a podřízený si této protiprávnosti nemusí být vědom.
Z opačného hlediska však lze toto rozlišování mezi jednotlivými zločiny podrobit
i jisté kritice. Podporuje totiž ideu o hierarchii zločinů dle mezinárodního práva, kdy
zločin genocidy pak v tomto žebříčku stojí na pomyslném nejvyšším místě a zločiny
válečné nejníže,
49
a vzbuzuje tak představu, že spáchání válečných zločinů není natolik
závažným aktem, jakým je tomu u zločinu genocidy a zločinů proti lidskosti. Tato
myšlenka vzbuzuje ale jisté znepokojení, neboť je potřeba zvážit, že důsledky všech
tří zločinů jsou co do závažnosti přibližně stejné.
50
Navíc pokud vezmeme v úvahu, že
účelem mezinárodního trestního soudnictví (trestního soudnictví obecně) je rovněž
poskytnutí jistého zadostiučinění obětem těchto zločinů,
51
vytváří tato diferenciace ne-
odůvodněné rozlišování mezi oběťmi s tím, že oběti válečných zločinů nejsou chráněny
na stejné úrovni jako u druhých dvou typů zločinů,
52
může navíc podporovat pocit, že
oběti zločinů válečných trpěly „méně“, což je představa nepřijatelná.
Odepření efektu vyloučení odpovědnosti z důvodu rozkazu pro zločiny genocidy
a zločiny proti lidskosti však spíše odpovídá důsledkům vyjednávání v průběhu Římské
konference, kdy některé státy nebyly ochotny tuto okolnost celkově akceptovat. Na dru-
hé straně skupina zemí prosazujících test zjevné protiprávnosti měla především v úmyslu
chránit své příslušníky ozbrojených sborů, u nichž možnost spáchat válečné zločiny
připadá v úvahu nejvíce, a proto tyto státy ustoupily alespoň v otázce zločinu genocidy
46
Srov. Statut MTS, článek 6 a 7.
47
TRIFFTERER, Otto
, op. cit.
, s. 971.
48
Srov. Statut MTS, článek 6.
49
SCHABAS, William A.
Genocide in international Law – The Crime of crimes
, 1st edition. Cambridge:
Cambridge University Press, 2000.
50
GAETA, Paola,
op. cit.
, s. 928.
51
Srov. URL
<www.icty.org>.
52
TRIFFTERER, Otto
, op. cit.
, s. 971.