220 / 268
218
nadřazenosti práva nad vojenskou disciplínou a této okolnosti odmítají a priori přiznat
efekt vyloučení trestní odpovědnosti.
29
. Princip podmíněného vyloučení odpovědnosti – test zjevné protiprávnosti
Reakci na dva předchozí protichůdné směry představuje doktrína podmíněného vy-
loučení odpovědnosti, neboli testu zjevné protiprávnosti (
manifest illegality test
), která
příkaz nadřízeného jako okolnost vylučující odpovědnost sice připouští, avšak pouze
tehdy, pokud daný rozkaz nebyl tzv.
zjevně protiprávní
.
Hledisko zjevné protiprávnosti podléhá testu dvojímu, objektivnímu i subjektiv-
nímu. Objektivní test zkoumá, zda by tato protiprávnost byla zjevná průměrnému
člověku způsobilému běžného chápání, zatímco test subjektivní posuzuje, zda si této
zjevné protiprávnosti nebyl daný podřízený vědom. Pro vyloučení odpovědnosti je tak
potřeba splnit oba testy – subjektivní i objektivní – kumulativně.
30
Zamezuje se tak
tomu, aby v případě, kdy není protiprávnost příkazu zcela jasná, mohla tato situace
prospívat tomu, kdo si je této protiprávnosti vědom.
Klíčová otázka tkví v tom, co lze považovat za zjevně protiprávní. Ačkoliv se proza-
tím v různých případech konkrétní definice odlišovaly, obecně lze konstatovat, že tam,
kde adresát příkazu bude potřebovat určité specifické znalosti k posouzení situace, ve kte-
ré se nachází, o zjevnou protiprávnost nejspíše nepůjde, ta by totiž měla být zjevná tzv.
„na první pohled“.
31
Princip podmíněné odpovědnosti našel nakonec uplatnění v současném znění Římského
statutu Mezinárodního trestního soudu (dále také jen jako „Statut“ a „MTS“), i když v po-
někud modifikované podobě.
32
4.
Římský statut a příkaz nadřízeného jako okolnost
vylučující odpovědnost
Jestliže diplomatická jednání týkající se znění statutu Mezinárodního trestního sou-
du bývají označována jako komplikovaná, platí to pro vyjednávání o podobě pravidla
ovládajícího příkaz nadřízeného obzvláště, neboť toto ustanovení Statutu patřilo k jed-
něm z nejkontroverznějších a diskuze jej doprovázející byla velmi obtížná a zdlouhavá.
33
Během konference se brzy vyprofilovaly dvě názorově protichůdné skupiny států.
Zatímco první skupina, tvořena převážně evropskými zeměmi a reprezentována přede-
vším Německem, se zasazovala o nepřipuštění možnosti dovolávat se příkazu nadříze-
ného jako okolnosti vylučující odpovědnost (princip absolutní odpovědnosti), jiné stá-
29
BROWNLEE, Ian D. Superior Orders – Time for a new realism?.
Criminal Law Review
. 1989, 396, s. 403.
30
INSCO, James,
op. cit.
, s. 34.
31
OSIEL, Mark J.,
op. cit.
, s. 974.
32
Článek 33, Římský statut Mezinárodního trestního soudu.
33
SALAND, Per. International Law Principles. In LEE, Roy S. K.
The International Criminal Court,
the making of the Rome Statute
, 1st edition. The Hague: Kluwer Law International, 1999. ISBN 978-
9041112125, s. 211.