SLP 09 (2015)

222 / 268

220
Aby okolnost rozkazu byla způsobilá vést k vyloučení odpovědnosti, je nutné pro-
kázat splnění tří podmínek odstavce 1, a to kumulativně. Předně zde musí být právní
povinnost daný rozkaz provést, přičemž tato povinnost se vyvozuje z národního práv-
ního řádu. Vzhledem k nadpisu článku 33 „příkaz nadřízeného a právní povinnosti“
se může jednat jak o rozkaz vydaný vládou či nadřízeným, tak i národní legislativou.38
U nadřízeného, ať již vojenského, nebo civilního, musí jít o osobu, která je součástí
státní struktury, ať již vlády de iure, či de facto, a musí tento rozkaz vydávat v rámci
své pravomoci, nikoliv jednat ultra vires.39 Co se týká vztahu mezi nadřízeným a pod-
řízeným, převládá názor potřeby efektivní kontroly nadřízeného nad podřízeným,40
u civilních nadřízených se v souladu s případem Delalić41 vyžaduje přibližně stejná
míra kontroly nad podřízenými jako u velitelů vojenských. Rozkaz musí jednání bez-
výjimečně požadovat, nikoliv k němu jen například navádět, přičemž tato povinnost
jej provést zde musí existovat ještě i v době jednání podřízeného.42
Druhá podmínka pak představuje subjektivní test, tedy že jednající osoba o proti-
právnosti rozkazu nevěděla. Předmětem zkoumání je zde tedy vnitřní vědomí obvině-
ného, které se bude muset dokazovat pomocí nepřímých důkazů. Protiprávnost rozka-
zu zde odkazuje do sféry práva mezinárodního, tady jestli se jedná o rozkaz ke spáchání
zločinů spadající do jurisdikce MTS, to, zda jednání je, či není v souladu s právem
národním, zde nemá žádný význam.43
Za třetí se nesmí objektivně jednat o příkaz zjevně protiprávní. Stejně jako u testu
subjektivního se protiprávnost neposuzuje vzhledem k národnímu právu, ale vůči prá-
vu mezinárodnímu. Klíčovou otázkou tedy je, jestli i průměrný člověk se základní zna-
lostí humanitárního práva by byl schopen rozpoznat protiprávnost daného rozkazu.44
Prokázání kumulativně všech tří výše popsaných podmínek je tedy na obviněném
a pouze za předpokladu, že se mu to podaří, povede příkaz nadřízeného k vyloučení
jeho odpovědnosti. Ani to však neplatí bezvýjimečně. Statut MTS ve svém druhém od-
stavci článku 33 stanoví že „…rozkaz spáchat genocidu nebo zločiny proti lidskosti se
považuje za zjevně protiprávní.“ Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že okolnost příkazu
nadřízeného nikdy nepovede k vyloučení odpovědnosti u těchto dvou zločinů, neboť
je dopředu automaticky vyloučeno splnění podmínek nutných pro tento efekt. Příkazu
je tak možné se i za splnění všech podmínek dovolávat pouze u zločinů válečných.45
38 TRIFFTERER, Otto. Commentary on the Rome Statute of the international Criminal Court, 1st edition.
Munchen: C.H. Beck. Har. Nomos, 2008. ISBN 9783406578410, s. 923-925.
39 ZIMMERMAN, Andreas, op. cit., s. 968.
40 Ibid, s. 969.
41 Prosecutor v Delalić et al., Judgment 16 November 1998 IT-96-21-T, para. 378. Dostupný na URL
>.
42 GAETA, Paola, op. cit., s. 923-925.
43 Ibid, s. 927.
44 TRIFFTERER, Otto, op. cit., s. 970 a 971.
45 Srov. Statut MTS, článek 6, 7 a 8.