Table of Contents Table of Contents
Previous Page  225 / 268 Next Page
Information
Show Menu
Previous Page 225 / 268 Next Page
Page Background

223

které spíše rozkazy vydávaly, nežli se jimi řídily.

57

Tento generálův argument na pod-

poru zamítnutí příkazu nadřízeného jako okolnosti vylučující odpovědnost v LCH se

však nejeví jako příliš podložený. Právě i vzhledem k postavení obviněných ve státní

sféře a charakteru zločinů by totiž nebylo možné se dovolat rozkazů, o nichž právě

tyto osoby nejspíše měly nejlepší informace, a jejich zjevná protiprávnost jim musela

být známá. Kritici též dodávají, že Nikitčenko navíc již dopředu považoval obviněné

za vinné a úloha procesu se měla pouze omezit na to, tuto vinu oficiálně konstatovat.

58

Nutné je ovšem zvážit specifické, velmi striktní a na absolutní poslušnosti k rozka-

zům založené zřízení státní správy v Německu i Japonsku. Především v případě němec-

kého uspořádání spočívajícím ve vůdčím principu existovala reálná hrozba, že by se

všichni obvinění dovolávali své poslušnosti k nadřízenému až v konečném důsledku by

jediným, kdo by mohl být obviněn z vydávání rozkazu, byl Hitler samotný.

59

Tomuto

bylo pochopitelně z pohledu Spojenců potřeba zabránit a šlo patrně o jeden z důvodů,

proč byla tato okolnost jako vylučující odpovědnost zavržena.

Během Norimberských procesů obvinění přirozeně celkem často vysvětlovali své jed-

nání jako následování příkazu nadřízeného, IMT však tuto okolnost jako skutečnost

vedoucí k vyloučení odpovědnosti nikdy neuznal. Ve svém rozhodnutí při zkoumání, co

je vlastně obsahem článku 8 LCH, uvedl:

„ustanovení tohoto článku je v souladu s právem

všech národů, ten skutečný pravý test, který je možné nalézt v trestních předpisech téměř

všech států, není existence rozkazu, ale to, zda morální volba byla ve skutečnosti možná“.

60

Na základě tohoto vysvětlení se snaží někteří autoři dokázat, že ani IMT samotný

použití příkazu nadřízeného jako okolnosti vylučující odpovědnost nevylučoval, a to

tehdy, kdy morální volba ve skutečnosti nebyla možná.

61

S touto interpretací se však

neztotožňuji. Spíše se lze přiklonit k názoru, že IMT sice vyloučil použití této námitky

samo o sobě, ale připustil by ji jako jednu z důležitých skutečností v případě okolnosti

námitky odlišné, jako například jednání v tísni (

duress

).

62

Kontroverzně se však jeví

věta první citovaného rozhodnutí. S ohledem na praxi celé řady států, které před a bě-

hem války tuto okolnost jako vylučující odpovědnost připouštěly, lze s tvrzením IMT

57

JACKSON, Robert H.

Report of Robert H. Jackson: United States Representative to the International

Conference on Military Trials

, London, 1945. Washington, DC: U.S. Govt. Print. Off, 1949. s. 22-24.

58

CRYER, Robert.

Prosecuting International Crimes,

1st edition. Cambridge University Press, 2005. ISBN

9780521824743, s. 295.

59

MCCOUBREY, Hilaire. From Nuremberg to Rome: restoring the defence of superior orders.

International & Comparative Law Quarterly.

2001, 50, s. 389.

60

„The provision of this article are in conformity of law of all nations... the true test which is found in varying

degrees in the criminal law of all nations is not the existence of the order but whether moral choice was in fact

possible.”

Nuremberg IMT, Judgment and Sentence

. 41

American Journal of International Law

, 1947,

s. 221.

61

SOLIS, Gary D. Obedience of Orders and the Law of War: Judicial Aplication in American Forums.

American University International Law Review

. 2000, 15, s. 516.

62

INSCO, James,

op. cit.

, s. 152.