Table of Contents Table of Contents
Previous Page  227 / 268 Next Page
Information
Show Menu
Previous Page 227 / 268 Next Page
Page Background

225

přesahoval pravomoc nadřízeného.

70

Tato argumentace ale naznačuje východiska tri-

bunálu spíše ve sféře objektivního testu protiprávnosti, než aby se držela skutečného

znění zákona č. 10, a může tak být důkazem omezenosti aplikace naprostého vyloučení

okolnosti příkazu nadřízeného pouze na Norimberské procesy.

71

Ostatně s obdobnou dikcí se můžeme setkat v dalším procesu v americké okupační

zóně, a sice v případu

Hostages

72

zabývajícím se vraždami civilního obyvatelstva v jižní

Evropě, které následovaly jako odplata za zabité německé vojáky partyzánskými skupi-

nami.

73

Tribunál vyjádřil souhlas s odůvodněním v případě

Einsatzgruppen

a uvedl, že

pokud

protiprávnost příkazu nebyla podřízenému známa a pokud není možné rozumně

předpokládat, aby podřízený tuto protiprávnost rozpoznal

, vede tato okolnost k vyloučení

odpovědnosti, neboť u něj chybí protiprávní úmysl ke spáchání trestného činu vyžado-

vaný.

74

Rovněž tato dikce ale odpovídá spíše aplikaci objektivního i subjektivního testu

zjevné protiprávnosti, a v důsledku tedy vede k připuštění příkazu nadřízeného jako

okolnosti vylučující odpovědnost, a to navzdory LCH i zákonu č. 10.

75

Rovněž v procesu s vysokými představiteli nacistického vedení – případ

High

Command

76

tribunál dospěl k závěru, že není možné od vojáka objektivně očeká-

vat přezkum souladu či rozporu s právem u každého rozkazu,

avšak pokud je mu dán

rozkaz zjevně protiprávní

, je povinen odmítnout jeho splnění, jinak riskuje následky

v podobě trestní odpovědnosti.

77

Očividně tedy tribunály navzdory znění příslušného zákona ve svých odůvodněních

připouštěly možnost se příkazu nadřízeného jako okolnosti vylučující odpovědnost do-

volat, a to právě na základě testu zjevné protiprávnosti. Neúspěch obhajoby v konkrét-

ních případech na tom nic nemění, protože pramení z faktických skutečností, kdy tribu-

nál vyhodnotil daný rozkaz jako zjevně protiprávní. Rozhodujícím faktorem totiž je, zda

byla tato možnost tribunálem vůbec připuštěna, přičemž tři předchozí případy ukazují,

že s aplikací principu podmíněného vyloučení odpovědnosti bylo stále počítáno.

Také legislativa řady národních států po roce 1945 nenásledovala norimberského pří-

kladu a tuto okolnost jako vylučující odpovědnost ponechala zachovanou, a to na zá-

kladě testu zjevné protiprávnosti. Příkladem lze uvést zákony Německa, Spojených

70

United States v. Otto Ohlendorf et al

, Trials of War Criminals before Nuremberg Military tribunal under

Control Council Law No. 10 (1946 – 1950) Volume 4, s. 471.

71

TRIFFTERER, Otto

, op. cit,

s. 963.

72

United States v. Wilhelm List et al.

Trials of War Criminals before Nuremberg Military tribunal under

Control Council Law No. 10 (1946 – 1950) Volume 11, s. 759.

73

Ibid, s. 1310.

74

United States v. Wilhelm List et al.

Trials of War Criminals before Nuremberg Military tribunal under

Control Council Law No. 10 (1946 – 1950) Volume 11, s. 1236.

75

TRIFFTERER, Otto

, op. cit.

, s. 963.

76

United States v. Wilhelm von Leeb et al

, Trials of War Criminals before Nuremberg Military tribunal under

Control Council Law No. 10 (1946 – 1950) Volume 11, s. 1.

77

Ibid s. 511.