226 / 268
224
o shodě článku 8 LCH s právem mezinárodním a vnitrostátním, i vzhledem k historii
procesu tvorby LCH, s úspěchem polemizovat.
63
I přestože tedy IMT danou námitku jako relevantní vždy v rozhodnutí zavrhl,
o nejednotnosti názorů, jak se k této okolnosti postavit, svědčí i přístup britského,
francouzského a sovětského žalobce. Ve své obžalobě totiž všichni tři shodně podali
následující vysvětlení:
„
Žádné pravidlo mezinárodního práva nezaručuje beztrestnost
podřízenému, který uposlechne rozkazů, jež jsou zjevně v rozporu s právě takovými
podstatným právními pravidly, ze kterých vyvěrá
samotná podstata mezinárodního prá-
va“.
64
Toto zdůvodnění ze strany žalobců poukazuje spíše na jejich přesvědčení o prin-
cipu testu zjevné protiprávnosti, jakožto součásti práva mezinárodního, namísto prin-
cipu odpovědnosti absolutní. Nebylo by totiž žalobce snazší pouze poukázat na článek
8 LCH, který jednoznačně tuto námitku zavrhl? Žalobci ale očividně cítili potřebu se
s touto problematiku vyrovnat, tato potřeba pak naznačuje nejistotu o tom, zda úprava
příkazu nadřízeného v LCH skutečně odrážela či nastolila obecné pravidlo práva me-
zinárodního, nebo se jednalo pouze o ojedinělý případ.
Tato nejistota byla dle mého názoru dále prohloubena následnými ponorimber-
skými procesy v jednotlivých okupačních zónách, rozhodujících na základě zákona
číslo 10 Kontrolní rady pro Německo. Úprava příkazu nadřízeného
65
byla převzata
z LCH; příkaz nadřízeného tedy jako okolnost vylučující odpovědnost připuštěn ne-
byl.
66
Převzetí tohoto pravidla i pro procesy s již méně závažnými válečnými zločinci
zní jako poměrně silný argument na podporu aplikace norimberských principů v me-
zinárodním právu univerzálně, ne tedy jen s ohledem na specifický charakter obvině-
ných.
67
Ovšem pohled na rozhodovací praxi tribunálů v okupačních zónách nabízí
i jiný pohled na věc.
Tribunál v americké okupační zóně čelil obhajobě založené na příkazu nadřízené-
ho v případu
Einsatzgruppen.
68
Při své obhajobě vznesli námitku příkazu nadřízeného
všichni obžalovaní, dovolávali se též toho, že LCH ani zákon Kontrolní rady nejsou
způsobilé změnit dosavadní právní úpravu, jež tuto okolnost vylučující odpovědnost
nevylučovala.
69
Ve svém vypořádání s touto námitkou tribunál uvedl, že podřízení jed-
nající na základě protiprávního příkazu musí prokázat omluvitelnou nevědomost této
protiprávnosti, této nevědomosti se však dovolat nemohou, pokud daný rozkaz zjevně
63
CRYER, Robert,
op. cit.,
s. 295, Cryer toto ujištění Tribunálu považuje za „zjevně nepravdivé“.
64
„
No rule of international law grants immunity to subordinate who obeys orders which are manifestly contrary
to the very law of nature from which an international law has grown.“
Citováno v
INSCO, James,
op. cit.
,
s. 86.
65
Control Council Law No. 10.
66
Control Council Law No. 10.
67
CRYER, Robert,
op. cit.
, s. 296.
68
United States v. Otto Ohlendorf et al
, Trials of War Criminals before Nuremberg Military tribunal under
Control Council Law No. 10 (1946 – 1950) Volume 4, s. 3.
69
United States v. Otto Ohlendorf et al
, Trials of War Criminals before Nuremberg Military tribunal under
Control Council Law No. 10 (1946 – 1950) Volume 4, s. 473.