SLP 09 (2015)

třebaže může být jednání podle formálních pravidel státům přičítáno, nemohou jej

státy ovlivnit ani uplatnit možnost uvážení, a tudíž ani za něj nést odpovědnost.

Za existence formálně nezávislé právní subjektivity mezinárodních organizací se její

faktické působení neobejde bez zapojení kapacit členských států, často včetně finanč-

ního zajištění. Pokud ovšem stát má k dispozici jistou míru uvážení v tom, jakým

způsobem rozhodnutí mezinárodní organizace aplikovat, a poruší při výkonu tohoto

uvážení právo, pak za to odpovídá sám. O provádějícím aktu státu hovoří teorie práva

jako o právní skutečnosti, která narušuje přímou příčinnou souvislost mezi rozhodnu-

tím mezinárodní organizace a porušením práva.

Na rozdíl od válečných a mírových operací s vysokým rizikem vzniku škod, u mezi-

národních organizací úzce vymezených pro spolupráci států např. v oblasti technické

harmonizace, bez politických konotací, by odpovědnost nastala jen s malou pravdě-

podobností.

Jednání mezinárodní organizace ovšem může být v souladu s mezinárodním právem

právě tehdy, když vychází z pravomocí organizace, kterými v rámci své funkční sub-

jektivity disponuje. V duchu teorie implicitních kompetencí se zmocnění organizace

vykládá široce jako zmocnění ke každé (samozřejmě pouze legální) činnosti, která smě-

řuje k naplnění jejích cílů.

Jistým omezením, které Komise pro mezinárodní právo připomíná na mnoha mís-

tech komentáře svého kodifikačního návrhu, je nesrovnatelně kratší doba vytváření

obyčejů relevantních pro kodifikaci a tedy i užší okruh pramenů v podobě odborné li-

teratury, prokazatelné praxe subjektů a rozhodování mezinárodních soudů.

Zatímco

suverénní státy rozvíjejí své vzájemné vztahy již po tisíciletí, mezinárodní organizace

jsou v právu ozbrojených konfliktů stále poměrně novým fenoménem. Přesto lze kon-

statovat, že to nijak nebrání vývoji právních pravidel platných do budoucna. Rozvoj

sekundární právní úpravy odpovědnosti je rysem moderního mezinárodního práva,

Často řešeno ve vztahu k Evropské unii. Viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci

Bosphorus Hava Yollari v. Irsko

, ze dne 30. 6. 2005, číslo stížnosti 45036/98.

RYNGAERT, Cedric. The European Court of Human Rights’ Approach to the Responsibility of Member

States in Connection with acts of International Organizations,

International and Comparative LawQuarterly,

Vol. 60, No. 4, 2011, s. 1005.

K tomuto závěru došel Mezinárodní soudní dvůr v posudku z r. 1962.

Certain expenses of the United

Nations (Article 17, paragraph 2, of the Charter)

, ICJ Reports 1962, s. 151.

Rozhodování mezinárodních soudů o právech a povinnostech mezinárodních organizací může být fak-

ticky omezeno nesplněním procesních podmínek příslušnosti soudu nebo jurisdikčními imunitami orga-

nizace. Např. Evropský soud pro lidská práva může rozhodovat pouze stížnosti proti smluvním stranám

Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tj. pouze proti státům. Nemá pravomoc

konstatovat porušení lidských práv ze strany žádné mezinárodní organizace. Pokud dojde k závěru, že

škodlivé jednání by se mělo přičítat organizaci, nezbývá než stížnost odmítnout jako nepřijatelnou. Tak se

například stalo v případech

Banković a ostatní v. Belgie a 16 dalších států

, rozsudek ESLP ze dne 12. pro-

since 2001, číslo stížnosti 52207/99,

Behrami a Saramati vs. Francie a Saramati vs. Francie, Německo,

Norsko

, ze dne 2. 5. 2007, číslo stížnosti 71412/01 a 78166/01,

Berić a ostatní vs. Bosna a Hercegovina,

dne 16. 10. 2007, číslo stížnosti 36357/04.