68 / 268
66
lastech, jako je např. kolektivní bezpečnost. Téměř všechny oblasti činnosti států i sou-
kromých osob jsou dnes ovlivněny aktivitami mezinárodních organizací, což umož-
ňuje mezinárodní spolupráci na vládní i nevládní úrovni. Na vládní úrovni je proces
internacionalizace posilován také dobrovolným přenosem pravomocí na mezinárodní
organizace. Je logické, že míra pravděpodobnosti vzniku odpovědnosti u mezinárod-
ních organizací souvisí se šíří jejich pravomocí a se zaměřením jejich činnosti, a tedy
i s odvětvím mezinárodního práva, které upravují. V jednotlivých mezinárodních or-
ganizacích se navíc ustálila odlišná úprava rozsahu odpovědnosti, což do budoucna
hrozí jednak nedostatkem odpovědnostních mechanismů u některých z nich, a jednak
nežádoucí fragmentací práva mezinárodních organizací.
19
Čím více kompetencí mezi-
národní organizace od států přebírají a nezávisle vykonávají, tím komplexnější by měla
být úprava jejich odpovědnosti. V případě nerovnováhy mezi objemem kompetencí
a odpovědnosti se hovoří o deficitu odpovědnosti mezinárodních organizací.
20
Zapojení mezinárodních organizací do ozbrojených konfliktů vyvolává intenzivní
potřebu řešit odpovědnostní vztahy k dalším účastníkům konfliktu i k jednotlivcům,
kteří utrpěli újmu. Týká se to i dalších činností, kde hrozí způsobení škod, jako je
výzkum vesmíru nebo jaderná energetika.
21
Vojenské aktivity jako jednu z činností,
při kterých může dojít k odpovědnosti mezinárodních organizací, uvádí už v r. 1955
první zpráva Komise pro mezinárodní právo OSN ke kodifikaci odpovědnosti stá-
tů.
22
V průběhu půlstoletí soustavné práce Komise na tématu odpovědnosti států se
diskutovalo o institutech týkajících se práva mezinárodních organizací, např. otázka
právních následků jednání orgánů mezinárodních organizací na území států, nicméně
do výsledného
Návrhu
nic z toho zařazeno nebylo.
23
Celou mezinárodní organizaci lze
teoreticky vnímat jako
de facto
orgán státu, a to tehdy, když je pod výlučným vlivem
jednoho svého člena.
24
Státní orgány zase jednají jako orgány mezinárodní organizace
tehdy (a to je mnohem častější případ), když provádějí rozhodnutí vydané mezinárod-
ní organizací, na kterou její členové přenesli své kompetence. To je běžný model fun-
gování např. společné obchodní politiky členských států EU, která patří mezi výlučné
pravomoci Unie. Na mezinárodní scéně, např. před orgány WTO, jsou státní orgány
považovány za de facto orgány Evropské unie.
Jedná se tedy již o kompetence organizace a ta má povinnost vykonávat přiměřený
dohled nad provádějícími orgány.
25
Protože se nejedná o výkon státních kompetencí,
19
COLLINS, Richard, WHITE, Nigel D.,
op. cit.,
s. 2.
20
Tamtéž, s. 3.
21
HIRSCH, Moshe.,
op.cit.,
s. 6.
22
JÍLEK, Dalibor. Kodifikační úkol: odpovědnost mezinárodních organizací. In: ČEPELKA, Čestmír,
ŠTURMA, Pavel, JÍLEK, Dalibor.
Mezinárodní odpovědnost
. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003.
ISBN 80-210-3057-7, s. 191.
23
First report on responsiblity of international organizations
, UN Doc. A/CN.4/532, 2003, s. 3-5.
24
HIRSCH, Moshe.,
op. cit.,
s. 195.
25
DUPUY, René.
Manuel sur les organisations internationales.
2. vyd. Haag: Martinus Nijhoff Publishers,
1998, ISBN 978-90-411-1119-7, s. 892.