SLP 08 (2014)

obecné vymezení osob v nouzi. Jak je také z dikce tehdejší definice uprchlíka zřejmé,

bylo jeho vymezení pojímáno zcela odlišně od dnešního. Za uprchlíky byly označo-

vány skupiny osob, tyto skupiny byly vymezeny na základě etnického, národnostního

klíče, jako celek. Nezvažovalo se, zda je uprchlíkem každá jednotlivá osoba, přijala se

konkrétní vymezená skupina osob. Trend

ad hoc

odpovědí pokračoval i nadále a do-

konce i Úmluva o právním postavení uprchlíků, dnes – po přijetí Protokolu

– široce

využívaná jako instrument obecného charakteru, byla původně reakcí na konkrétní si-

tuaci. Co se týče skupinového pojímání uprchlíků, zde lze od poloviny 30. let 20. sto-

letí spatřovat posun v přístupu k tomuto hledisku. Hromadnost hraje svoji roli, ale

uprchlík je „individualizován“. Přijímané smlouvy jsou stále odpovědí na to, že uprch-

líků přichází velké množství, definice uprchlíka ale není založena na skupinovosti;

zároveň také státy uvažují o úpravě postavení, nikoli pouze vydání cestovního dokladu.

Státy začínají k uprchlíkům přistupovat již nikoli jako ke skupinám, ale jako k jednot-

livcům, kteří jsou obětmi událostí, a je třeba jim poskytnout ochranu.

Protože byly první smluvní odpovědi učiněny státy

ad hoc

, a až poté, co se skupina

ocitla na jejich území, bylo možné uprchlíky početně alespoň rámcově ohraničit. Státy

neotevíraly dveře neznámému počtu osob, ale upravovaly situaci početně předem (ale-

spoň přibližně) známé skupiny. To byl případ instrumentů do poloviny 30. let 20. sto-

letí. Smluvní normativita konce třicátých let míří na počet uprchlíků, který ohraničený

není. Nejasný počet uprchlíků, jeho možná větší hromadnost, byla předmětem jednání

států o Úmluvě o právním postavení uprchlíků v roce 1951. Státy tehdy na konferenci

zplnomocněnců, která se konala mezi 2. a 25. červencem 1951, nechtěly akceptovat

bianko šek, tedy úmluvu, která by potenciálně státům ukládala poskytování pomoci

neznámému množství osob, například pokud by bylo možné za uprchlíka považovat

kohokoli odkudkoli.

Jednání o textu úmluvy probíhala s vědomím toho, že je sjedná-

vána smlouva

ad hoc

a smlouva hledící do minulosti.

Evropa byla po 2. světové válce

Protokol týkající se právního postavení uprchlíků z roku 1967.

I otázku individualizace definice uprchlíka je možné vnímat odlišně. Ale státy i drtivá většina autorů

toto pojetí nezpochybňují, proto zde není předmětem polemiky. Je ale třeba si uvědomit, že uznávání

osob za uprchlíky

prima facie

, tedy právě hromadně, je poměrně obvyklé a mnohem častější, než západní

nauka připouští. Ekonomicky vyspělé – západní – státy ve svém rozhodování využívají luxus, který jim

dává relativně malé množství uprchlíků, které přicházejí na území (což je do značné míry výsledek

non-

-entrée

strategií, k těm srov. i.a. Srov. Doporučení Parlamentního shromáždění Rady Evropy č. 1440

(2000) z 25. 1. 2000, HATHAWAY, J. C. The Emerging Politics of Non-Entrée. In: Refugees, 1992, 91,

s. 40, LEGOMSKY, S.H. The USA and the Carribean Interdiction Programme. In: International Journal

of Refugee Law, 2006, 18, s. 677, NOLL, G. Negotiating Asylum: The EU Acquis, Extraterritorial

Protection and the Common Market of Deflection. The Hague: Kluwer Law International, 2000, s. 14).

Srov. HATHAWAY, J. C. The Law of Refugee Status, op. cit., s. 4.

Pro písemný záznam z konference srov. TAKKENBERG, A., TAHBAZ, Ch.C. The Collected Travaux

Préparatoires of the 1951 Geneva Convention relating to the Status of Refugees. Amsterdam: Dutch

Refugee Council, under the auspices of the European Legal Network on Asylum, 1990.

Srov. čl. 1 písm. A Úmluvy: „

(…) pojem „uprchlík“ se vztahuje na kteroukoliv osobu, jež (…) v důsledku

událostí, které nastaly

před 1. lednem 1951

, se nachází (…)

“. (zvýraznění doplněno).