SLP 08 (2014)

uprchlíky a mnohdy jim velmi ztěžují či znemožňují nalézt potřebnou ochranu. Nepraví

uprchlíci jsou pochopitelně považováni za migranty, a jejich šance jsou ještě nižší.

Ona omezení v podstatě respektují původní zaměření uprchlického práva a také se

vztahují k řešení situace hromadného přílivu osob. Opět odpovídají na potřeby států.

Mezi koncepty, které reagují na hromadnost smíšených uprchlických a migračních

proudů, nalezneme institut tzv. nedůvodných žádostí, třetích bezpečných zemí či

bezpečných zemí původu na straně jedné, a zejména dočasné ochrany na straně dru-

hé. Uvedené právní odpovědi jsou vlastní především ekonomicky vyspělým zemím,

ať již členským státům EU, resp. zejména právu EU, anebo USA a Kanadě či Austrálii.

Konvenují vnímání otázky uprchlictví ve vyspělých zemích v 90. letech 20. století jako

jednoho ze zásadních témat, které je třeba řešit, nejde tedy o ochranu uprchlíků, ale

o řešení problému.

Koncept bezpečných zemí byl státy vytvořen proto, aby měly

možnost zařadit osobu do určité kategorie a určitým způsobem s ní zacházet. Oním

zacházením je kupříkladu u bezpečných zemí původu možnost navrácení osob zpět

do některých zemí, pokud bude zjištěno, že a) je to domovská země a b) osoba nepro-

káže, že by jí konkrétně v dané zemi hrozilo nebezpečí. U třetích bezpečných zemí je

zase uplatňována vyvratitelná domněnka bezpečnosti dané země pro onu osobu, po-

kud ovšem neprokáže opak, tedy zejména, zda je chráněna proti

refoulement

. Standard

bezpečné země je kupříkladu ukotven v tzv. procedurální směrnici,

která za důležité

považuje to, zda je země smluvní stranou lidskoprávních instrumentů, zda je smluvní

stranou Úmluvy a podobně.

Logika přístupu států k uprchlíkům a migrantům skrze tyto koncepty je sice sporná,

ale vesměs právně obhajitelná. U konceptu bezpečných zemí je to právě návrat k hro-

madnosti, tedy k tomu, co činí uprchlictví uprchlictvím, co státům umožňuje opravdu

reagovat na uprchlické proudy. Cílem takto uzpůsobené právní úpravy zde nemá být

zkoumat, zda je každá jedna osoba potřebná konkrétní ochrany. Cílem je mít možnost

učinit kroky vůči většímu počtu osob – buď kroky směrem k jejich ochraně, pokud

jim hrozí újma, anebo kroky k jejich navrácení, pokud jim újma nehrozí. Pokud státy

určitá opatření nepřijmou, pak hrozí systému, ve kterém uplatňují Úmluvu, kolaps.

Právě kvůli své promyšlenosti a podrobnosti je systém, nastavený ekonomicky vyspělý-

mi státy, zranitelný. Je ušit na míru individualizovanému (především západnímu) vní-

mání definice uprchlíka, nedokáže proto bez úprav výše uvedenými instituty reagovat

na skutečnou podstatu uprchlictví, potažmo zajistit potřebné zacházení uprchlíkům,

či ne-uprchlíkům, kteří přicházejí ve větších proudech.

Podobně i JOLY, D. Convergence Towards a Single Asylum Regime: A Global Shift of Paradigm, In:

International Journal of Human Rights, 2001, 5, s. 3.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU z roku 2013 o společných řízeních pro přiznávání

a odnímání statusu mezinárodní ochrany (přepracované znění, dále jen „procedurální směrnice“).

V zásadě jde o aplikaci principu mezistátní důvěry jako vyvratitelné domněnky, která je tím silnější, čím

větší shoda v mezinárodněprávních závazcích daného státu existuje. Srov. též BATTJES, H. European

Asylum Law and International Law. Leiden/Boston: Martinus Nijhoff Publishers, 2006. S. 413, 418.