SLP 08 (2014)

zaplněna značným množstvím uprchlíků a státy v debatách na konferenci zdůrazňova-

ly nesnáze, které jim byly příchodem nemalého množství uprchlíků způsobeny, otázku

pomoci uprchlíkům nezřídka spojovaly s domácí nezaměstnaností. Našly se i výjimky

(norský delegát), ale obecně se státy k možnosti poskytnutí pomoci velkému množ-

ství osob stavěly méně vstřícně. Ne všechny země považovaly za vhodné uprchlíky

přijmout na své území a ponechat si je – naopak trvaly na jejich přesídlení do jiných

zemí, např. do zámoří, tj. souhlasily s garantováním pouze dočasného statusu (Itálie).

Státy prosazovaly potřebu sdílení břemene poválečné zátěže množství uprchlíků. Ty,

které byly nejblíže ohniskům situací, ze kterých přicházeli uprchlíci, se obávaly nápo-

ru a argumentovaly porovnáním svého geografického postavení se státy ostrovními či

zámořskými (kupříkladu Francie, francouzský delegát na konferenci zplnomocněnců,

kteří přijímali text Úmluvy, sděloval své obavy ohledně neznámého počtu mimoev-

ropských uprchlíků

). V případě hromadného přílivu uprchlíků jen do jedné ze zemí

považovaly za nutné, aby ostatní státy přijaly část těchto osob či se na řešení podílely

jinak (Švýcarsko).

V kontextu předchozího odstavce je důležité si uvědomit, že státy po celou první

polovinu 20. století nereagovaly na uprchlické proudy pouze, či převážně, s cílem po-

moci uprchlíkům, ale zejména pomoci sobě. Důvodem jejich jednání byla především

obava z hromadnosti, z tak velkého počtu osob ocitnuvších se na jejich území bez

možnosti řešení vzniklého problému. Byla to snaha o řešení domácí situace států, o to,

aby velké množství cizinců neochromilo jejich fungování, aby nepůsobili problém pro

veřejný pořádek. Státy již v první polovině 20. století vyjadřovaly obavu z „překročení

mezí možného“ a u některých ujednání redukovaly původní návrhy skupin uprchlíků

a umožnily řešit situaci jen vybraných skupin osob. Byly to také obavy z vysokého

počtu osob, kvůli kterým byla do Úmluvy vtělena možnost územního omezení, státy

mohly při jejím přijímání stanovit, že ji uzavírají s tím, že se vztahuje buď na uprchlíky

ze zemí evropských, anebo ze zemí všech.

͸.ͷ.͸ Hromadnost a nepraví uprchlíci

Kritérium hromadnosti je zásadní i v současnosti.

Je to hromadnost migračních

proudů, kvůli níž ekonomicky vyspělé státy prosazují rozličné koncepty, kterými ome-

zují možnost uprchlíků se na jejich území dostat či získat ochranu. Omezování lze brát

jako legitimní odpověď na nárůst počtu osob, které jsou ekonomickými migranty a ne-

potřebují pomoc, kterou potřebují uprchlíci. Zároveň ale ona omezení zasahují i pravé

Srov. stanovisko francouzského delegáta na konferenci zplnomocněnců, UN Doc. A/CONF.2/SR.3, s. 11.

Ze statistik UNHCR lze vyčíst, že v roce 2013 bylo ve světě 16,7 milionu uprchlíků, k tomu lze přidat

1,2 milionu tzv. žadatelů o azyl a 33,3 (!) milionu IDPs, tedy těch, se mohou stát uprchlíky. Z uvedených

čísel je vidět, že 1) je uprchlíků stále značné množství a 2) že počet IDPs, tedy osob, na které se žádná

závazná univerzální úprava mezinárodního práva nevztahuje, je dvojnásobný. Srov. War’s Human Cost:

UNHCR Global Trends 2103. UNHCR, 2014. [online]. Citováno 12. 2. 2014. Dostupné z: http://