19 / 300
17
K otázce kogentní povahy některých norem, nejčastěji zákazu mučení, se ovšem
občas vyjádřily i některé další soudy a tribunály. Mezi nejznámější patří rozsudek
Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii ve věci
Furundzija
.
14
Tento
tribunál rovněž potvrdil kogentní povahu zákazu genocidy v případech
Krstić
a
Jelisić
.
15
Navázal tak na stejné konstatování o kogentním charakteru této normy, které učinil
Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu.
16
Stojí za povšimnutí, že – s výjimkou zákazu agrese – je většina pravidel, která byla
identifikována jako kogentní, z oblasti lidských práv. Bez rozvoje mezinárodněprávní
ochrany lidských práv by zřejmě nedošlo ani ke vzniku a rozšíření kogentních pravidel
obecného mezinárodního práva. Pokud existují taková pravidla mezinárodního práva,
musí se prosadit také ve vztahu k mezinárodněprávním partikularismům, včetně regi-
onálním smlouvám o lidských právech. Je proto vhodné obrátit pozornost k judikatuře
specializovaných orgánů, tedy regionálních soudů pro lidská práva.
. Jus cogens v judikatuře regionálních soudů pro lidská práva
.ͷ Evropský soud pro lidská práva
Vzhledem k tomu, že většina uznávaných pravidel kogentní povahy pochází z ob-
lasti lidských práv, dalo by se očekávat, že tato skutečnost (resp. právní kvalifikace) na-
jde svůj odraz především v judikatuře regionálních soudů pro lidská práva. Vzhledem
k potřebě sledovat delší vývoj má význam se zde omezit jen na judikaturu Evropského
soudu pro lidská práva a Inter-amerického soudu pro lidská práva, jejich celková judi-
katura je velmi bohatá.
V této souvislosti může poněkud překvapit, že Evropský soud pro lidská práva se,
navzdory svému progresivnímu a dynamickému výkladu Evropské úmluvy o lidských
právech (1950), k označení některých pravidel za
jus cogens
dostal až poměrně pozdě
a v malém počtu případů. Někdy se jedná také jen o poznámky jdoucí nad rámec me-
ritorního rozsudku (
obiter dictum
), popř. o individuální stanoviska některých soudců.
První výslovné uznání zákazu mučení jako kogentní normy mezinárodního práva
učinil Evropský soud až v roce 2001 ve věci
Al-Adsani
.
17
A to i přesto, že z kogentní
povahy zákazu (materiálního práva) nedovodil neaplikovatelnost procesních pravidel
týkajících se jurisdikční imunity státu vzhledem k žalobám před soudy jiného státu.
ESLP zopakoval toto výslovné potvrzení ve věci
Demir a Baykara
(2008), kdy uvedl,
že Soud ve svém rozsudku Al-Adsani konstatoval, na základě univerzálních dokumen-
tů (čl. 5 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 7 Mezinárodního paktu o občanských
a politických právech, čl. 2 a 4 Úmluvy OSN proti mučení a jinému krutému, ne-
14
Prosecutor v. Furundzija
, ICTY, case IT-95-17/1, 10 December 1998, para. 157.
15
Prosecutor v. Jelisić
, ICTY, case IT-95-10-T, 14 December 1999, para. 60;
Prosecutor v. Krstić
, ICTY, case
IT-98-33, 2 August 2001, para. 541.
16
Prosecutor v. Kayishema and Ruzindana
, ICTR, case ICTR-95-1-T, 21 May 1999, para. 88-89.
17
ECtHR,
Al-Adsani v. UK
, Appl. No. 35763/97, Judgment, 21 November 2001, para. 60-61.