221 / 300
219
reálny základ. Opak je zřejmě pravděpodobný.
45
V preambuli Protokolu II se připo-
míná, že „humanitární zásady zakotvené ve společném článku 3 ŽÚ z 12. srpna 1949
tvoří základ úcty k lidské osobnosti v případech ozbrojeného konfliktu, který nemá
mezinárodní charakter.“ Spolu s tím preambule dále uvádí, že „mezinárodní doku-
menty vztahující se k lidským právům poskytují základní ochranu lidské osobnosti“.
Již z ustanovení této preambule se vyvozuje určitá „konvergence“ dvou „režimů“ lid-
ských práv a humanitárního práva. Taková „konvergence“ může být pouze omezená
a podmíněná, neboť podmínkou aplikace MHP je existence ozbrojeného konfliktu.
Lidská práva se naproti tomu aplikují v plném rozsahu v podmínkách míru.
I když je MHP ve vztahu k MPLP považováno obecně za
lex specialis
nemusí být
vždy zcela zřejmé, jaké právo má být v konkrétní vojensky neklidné situaci apliková-
no. V prosinci 1990 vypracovala skupina expertů v Turku/Abo Deklaraci minimálních
humanitárních standardů, která kombinovala prvky jak humanitárního práva, tak prá-
va lidských práv. Deklarace předpokládala, že bude aplikována ve všech situacích jak
v době míru, tak i v době války (wartime), a proto neobsahuje žádný „práh“ své apliko-
vatelnosti“. Deklarace vycházela z toho, že její principy mají být aplikovány i za vnitro-
státního násilí, nepokojů, napětí a veřejného výjimečného stavu. Uvedené standardy
nejsou podle autorů za žádných okolností derogovatelné a nezáleží na tom, zda byl
výjimečný stav vyhlášen či nikoli (čl. 1). Standardy mají být závazné pro všechny oso-
by, skupiny a orgány, včetně vlád a jejich možných oponentů. Deklarace podle auto-
rů představuje nejen „znovupotvrzení“, nýbrž i „pokrokový rozvoj“ MHP smluvního
i obyčejového, nemá však právní sílu právního instrumentu.
46
Jak MHP, tak i MPLP usilují ve své podstatě o ochranu života, zdraví a lidskou
důstojnost. Pod MHP někteří autoři dnes zařazují i mezinárodní právo trestní,
47
které
lze rovněž považovat za samostatné odvětví mezinárodního práva. Jak uváděl např.
D. Schindler lidská práva a právo válečné (human rights and the law of war) se vy-
víjely naprosto rozdílně a odděleně i když jejich duchovní kořeny mají stejný původ
a od 19. stol. lze v jejich vývoji pozorovat určitý stupeň podobnosti.
48
Úzká vazba
mezi oběma odvětvími mezinárodního práva se vytvořila po přijetí Ženevských úmluv
z r. 1949 a v současnosti se mezinárodní úmluvy o lidských právech a mezinárodní
humanitární právo do určité míry překrývají.
V odborné literatuře i v mezinárodní praxi lze v současnosti pozorovat výrazný
trend, podle něhož právní rozlišování mezinárodních a vnitřních konfliktů se stalo
45
Splynutí obou odvětví připouští např. L. Moir. Srov.: Their separate development does not mean that the
two regimes could not have merged into one body of law…“, MOIR, L.,
op. cit.
, s. 194.
46
Declaration of Minimum Humanitarian Standards, Turku/Ábo 1991.
47
Proceedings of the Second International Law Dialogs, August 25-26, 2008, Chatauqua Institution, ASIL
2009. Zmíněná konference věnovaná MHP se zabývala výlučně mezinárodním právem trestním.
48
SCHINDLER, D.:
The International Committee of the Red Cross and Human Rights
, Extract from
International Review of the Red Cross, January-February 1979, s. 3.