SLP 07 (2014)

práva veřejného, zejména mezinárodní smlouvy, dávají nepřímo odpověď na tuto otáz-

ku tím, že stanoví konkrétní práva a povinnosti určitým osobám (jednotkám).

Pojem

subjektu

i jejich

výčet

tak vymezuje

nauka mezinárodního práva

. Někteří au-

toři zdůrazňují, že subjektem je ta osoba (jednotka), která má normotvornou způso-

bilost. Jiná pojetí, dá se říci, že převládající, vychází z pojmu subjektu, jak jej formuje

obecná teorie práva. S tímto přístupem se můžeme setkat jak v české nauce meziná-

rodního práva, tak i v dílech zahraničních. Například podle M. Dixona

je subjektem

mezinárodního práva osoba nebo entita (body or entitity), která je schopna mít a vy-

konávat práva a povinnosti podle mezinárodního práva. Podle tohoto pojetí, je subjek-

tem práva, tj. i práva mezinárodního, každá jednotka, které daný právní řád přiznává

způsobilost k právům a povinnostem a zpravidla i k právním jednáním.

Stejně jako ve vnitrostátním právu rozlišujeme různé subjekty (osoby fyzické, práv-

nické, stát), které se od sebe odlišují, tak rovněž v mezinárodním právu veřejném platí,

že subjekty nejsou totožné. V tomto smyslu se i vyjádřil Mezinárodní soudní dvůr

v posudku ve věci náhrady škod utrpěných ve službách OSN z roku 1949. Podle to-

hoto posudku „subjekty práva v kterémkoliv právním systému nemusí být nezbytně

totožné, pokud jde o jejich

právní povahu

nebo

rozsah jejich práv

, a jejich povaha závisí

na potřebách společenství.“

Například suverénní státy mají plnou způsobilost k prá-

vům a povinnostem, mají i normotvornou způsobilost. Jednotlivec naopak normo-

tvornou způsobilost nemá. Rozsah práv a povinností mezinárodních organizací i jejich

normotvorná způsobilost je omezenější, než u svrchovaných států. Některé jednotky

(státy) jsou plnými subjekty mezinárodního práva, jiné mají pouze dílčí subjektivitu

(mezinárodní organizace).

Nezbytným předpokladem proto, abychom mohli nějakou osobu (jednotku) pova-

žovat za subjekt mezinárodního práva veřejného, je její způsobilost k právům a povin-

nostem. Subjektem je osoba (jednotka), která musí splňovat určité podmínky:

a) práva a povinnosti jsou adresovány přímo jí – není pouze jakýmsi konečným de-

stinatářem výhod (nevýhod), které jí plynou z normovaného chování skutečných

subjektů mezinárodního práva,

b) práva a povinnosti jí uděluje mezinárodní, nikoli vnitrostátní právo.

Jak se vyjádřil Mezinárodní soudní dvůr ve svém posudku z roku 1949, subjekty

nejsou totožné, pokud jde o jejich právní povahu a rozsah jejich práv. Na základě toho

jsou i subjekty mezinárodního práva odlišné. Za subjekty mezinárodního práva jsou

dnes považovány svrchované státy, mezinárodní vládní organizace, zvláštní politické

jednotky a také jednotlivci. Vedle jednotlivců fyzických osob, u kterých se většinou

DIXON, M.:

Textbook on International Law

. 7th edition. Oxford: Oxford University Press, 2013, s. 115.

ŠTURMA, P. a kol.:

Casebook. Výběr případů z mezinárodního práva veřejného

. 2. doplněné vydání. Praha:

Univerzita Karlova, Právnická fakulta, 2010, s. 33.

MALENOVSKÝ, J.:

Mezinárodní právo veřejné jeho obecná část a poměr k jiným právním systémům, zvláště

k právu českému

. 5. vydání. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2008, s. 104-105.