57 / 300
55
duje po nich
chovat se v souladu s danými právy.
33
Ve svých Generálních komentářích
o právu na přiměřenou výživu (čl. 11 Paktu) a právo na zdraví (čl. 12 Paktu) Výbor
výslovně odkazuje na úlohu společností
34
při ochraně a plnění těchto práv. Nutno však
konstatovat, že
výkladové komentáře
výborů OSN, i když jakkoli podnětné pro státy
i nestátní aktéry,
nejsou
právně závazné
. Jejich hodnotu však lze považovat za více než
pouhou inspiraci.
35
Navíc práva obsažená v Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech
zpravidla úzce souvisí se
sociální a ekonomickou vyspělostí
daného státu
. Podle tohoto
Paktu se smluvní státy zavázaly
usilovat o rozvoj a dodržování
práv uznaných v Paktu
.
Jen málo práv v tomto Paktu je konkrétních
36
např. právo na sdružování v odborových
organizacích nebo právo na stávku nebo trestně postihovat námezdné zaměstnávání
dětí. V Paktu nejde tudíž „o strohý mezinárodněprávní závazek, ale spíše o
tzv. měkké
právo
, které smluvní státy realizují postupně podle svých materiálních, finančních i lid-
ských možností. Nicméně smluvní strany uznaly v Paktu svou odpovědnost za zlepšení
životních podmínek lidu na svém území.
37
„Měkkost“ těchto práv ve vztahu ke státům
znamená logicky totéž i ve vztahu ke
společnostem
.
V obecnosti, pokud jde o
lidská práva
ve vztahu
k
právnickým osobám a tudíž
i k nadnárodním (transnacionálním) společnostem, může být jejich chování (pokud
by došlo k porušení lidských práv) přičteno státům na základě teorie tzv.
horizontál-
ní aplikace
lidských práv.
38
Podle této teorie,
státy
mohou být
přímo
odpovědny
nejen
za
vertikální porušení lidských práv
, tj. stát proti jednotlivcům, ale také za
horizontální
porušení
v případech, kdy se jedná o chování jednotlivců nebo soukromých orgánů
proti jiným jednotlivcům nebo soukromým osobám.
39
Evropský soud pro lidská práva
řešil více případů, kdy shledal
stát odpovědný
za to, že nebyl schopen ochránit práva
obsažená v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, v případech
jejich
porušení soukromými aktéry.
40
Nejčastějšími případy horizontální aplikace této
Úmluvy jsou případy týkající se práva na soukromí v čl. 8, právo na svobodu projevu
v čl. 10 a právo na svobodu sdružovací v čl. 11.
Případy horizontální aplikace a odpovědnost států v souvislosti s chováním soukro-
mých korporací však představuje jen zlomek případů porušení lidských práv ze strany
soukromých společností.
33
GATTO, A.:
Multinational Enterprises and Human Rights
. Cheltenham: Edward Elgar Publishing
Limited, 2011, s. 67.
34
GATTO, A.,
op. cit.
, s. 67.
35
GATTO, A.,
op. cit.
, s. 68.
36
ČEPELKA, Č., ŠTURMA, P.:
Mezinárodní právo veřejné.
Praha: C.H. Beck, 2008, s. 407.
37
POTOČNÝ, M., ONDŘEJ, J.:
Mezinárodní právo veřejné.
Zvláštní část. 6. Vydání. Praha: C.H. Beck,
2006, s. 95.
38
GATTO, A.:
Multinational Enterprises and Human Rights
. Cheltenham: Edward Elgar Publishing
Limited, 2011, s. 68.
39
GATTO, A.,
op. cit.
, s. 68.
40
GATTO, A.,
op. cit.
, s. 69.