SLP 03 (2013)

51 / 110

49
změnám i z tohoto důvodu zvláště zranitelné. Řada států tak nebude schopna ochranu
postižených oblastí zajistit a přesídlení, ať už plánované, či živelné, se stane jedinou
formou adaptace, která bude reálně možná. Netřeba zdůrazňovat, že podíl těchto států
na globálních emisích skleníkových plynů bude zpravidla minimální.
ͺ.͹ Ochrana lidských práv v případě nedobrovolné environmentální migrace
Jakkoli jsou změny klimatu globálním problémem vyžadujícím globální řešení
(ve smyslu zapojení všech států světa), nucené přesidlování obyvatelstva v důsledku
jejich negativních dopadů bude ve většině případů problémem vnitrostátního cha-
rakteru (s významnou výjimkou nedobrovolné environmentální migrace z důvodu
faktického zániku státu v důsledku stoupající hladiny oceánů, o níž bylo pojednáno
výše). Primárně odpovědným za ochranu postiženého obyvatelstva tak bude jeho vlast-
ní stát, a to jak ve fázi „předmigrační“ (než dojde k přesídlení), tak v průběhu migrace
a po usazení na novém místě.
ͺ.͹.ͷ Povinnosti státu v pre-migrační fázi
Negativní změny životního prostředí – ať už náhlé, či pozvolné – v důsledku klima-
tických změn jsou do určité míry předvídatelné. Na rozdíl od zemětřesení, které může
udeřit náhle a neočekávaně, je věda schopna s větší či menší mírou přesnosti upozornit
na riziko výskytu a intenzity hydrometeorologických extrémů, stejně jako na regio-
nální variace a budoucí vývoj zvyšování hladiny oceánů. Právům obyvatel potenciálně
postižených oblastí v této souvislosti odpovídá povinnost států zajistit monitorování
rizik, informovanost obyvatel a případně též jejich evakuaci, resp. plánované přesíd-
lení. Evropský soud pro lidská práva tyto povinnosti odvodil z práva na život, když
v případu Budayeva a další proti Rusku 141 konstatoval, že „zásadní význam … [tohoto
práva] vyžaduje, aby rozsah pozitivních závazků dle čl. 2 [Evropské úmluvy o lidských
právech] zahrnoval povinnost příslušných orgánů učinit pro případ katastrof vše, co je v je-
jich moci, pro [jeho] ochranu“.142 Přestože byl rozsudek vynesen orgánem regionálního
mechanismu ochrany lidských práv a týkal se poměrně specifické přírodní katastrofy
(masivní sesuvy půdy v důsledku prudkých dešťů), lze jeho závěry bezpochyby zobec-
nit na jakoukoliv život ohrožující změnu životního prostředí. Konkrétní povinnosti
států se budou odvíjet od okolností každého případu, vždy však bude nezbytná komu-
nikace a úzká spolupráce s postiženým obyvatelstvem.
141 Case of Budayeva and others v. Russia (stížnosti č. 15339/02, 21166/02, 20058/02, 11673/02 a 15343/02),
rozsudek ESLP ze dne 20. března 2008 [online]. Dostupný z:
search.aspx?i=001-85436 [cit. 2013-07-31].
142 „[T]he fundamental importance of the right to life requires that the scope of the positive obligations under
Article 2 includes a duty to do everything within the authorities‘ power in the sphere of disaster relief for the
protection of that right …“ (ibid., odst. 175). Dodejme, že právu na pokojné užívání majetku takto silné
postavení soud nepřiznal, když uvedl, že není absolutní a státy jsou pro jeho ochranu v případě katastrof
povinny učinit pouze to, co je za daných okolností rozumné. Státy mají tedy větší prostor pro uvážení, jaká
opatření přijmout, jde-li o ochranu soukromého majetku, než je tomu v případě ochrany lidského života.