49 / 110
47
níkových plynů a posilování tzv. propadů.
134
Rozvinutým zemím uvedeným v příloze
č. I
135
pak úmluva výslovně ukládá povinnost emise skleníkových plynů „omezovat“.
136
Rámcová úmluva OSN o změně klimatu bezpochyby není dokonalým právním
textem. Povinnosti států v ní zakotvené jsou velmi obecné a způsob, kterým prová-
dí princip společné, ale diferencované odpovědnosti, lze v současné době považovat
za překonaný. Účinnost úmluvy výrazně oslabuje i ustanovení podmiňující rozsah pl-
nění závazků rozvojových zemí
jednak plněním závazků rozvinutých zemí týkajících
se finanční a technologické pomoci, jednak potřebou rozvoje a vymýcení chudoby,
které jsou označeny za prioritu rozvojových zemí.
137
Jakkoli nedokonalá, právní úprava
ochrany klimatického systému Země před negativním působením ze strany člověka
existuje a minimálně pro rozvinuté země uvedené v příloze č. I úmluvy z ní jedno-
značně vyplývá povinnost snižovat emise skleníkových plynů. Přes apely vědců a stále
častější důkazy o – pro člověka ničivých – dopadech klimatických změn se však této
povinnosti dostává jen velmi malého respektu.
138
ͺ.. Povinnost předcházet environmentální migraci prostřednictvím
adaptačních opatření
Z hlediska ochrany životního prostředí a práv osob žijících ve zranitelných oblastech
by samozřejmě bylo lepší změnám klimatu antropogenního původu zabránit, nezdá
se však pravděpodobné, že by se to ještě mohlo podařit. Povinnost přijímat tzv. mi-
tigační opatření, tedy snižovat negativní vlivy na klimatický systém prostřednictvím
omezování emisí skleníkových plynů a posilování jejich propadů, je státy naplňována
v minimálním rozsahu a výsledky tzv. klimatických vyjednávání v posledních deseti le-
134
„Propadem“ (
sink
) se rozumí
„proces, činnost nebo mechanismus, který odstraňuje skleníkový plyn, aerosol či
prekurzor skleníkového plynu z atmosféry“
(
ibid.
, čl. 1 odst. 8). Jako přirozené propady skleníkových plynů
působí například lesy, půda či oceány, resp. procesy, které v nich probíhají.
135
V současné době celkem 43 smluvních stran, kromě 28 států EU a EU samotné mezi ně patří Austrálie,
Bělorusko, Kanada, Island, Japonsko, Lichtenštejnsko, Monako, Nový Zéland, Norsko, Rusko, Švýcarsko,
Turecko, Ukrajina a Spojené státy americké.
136
Viz čl. 4 odst. 2 písm. a) UNFCCC.
137
„Rozsah, v jakém budou smluvní strany, které jsou rozvojovými zeměmi, účinně uskutečňovat své závazky obsa-
žené v úmluvě, bude záviset na účinném uskutečnění závazků smluvních stran, které jsou rozvinutými zeměmi,
v souvislosti s finančními zdroji a převodem technologií a bude plně zohledňovat skutečnost, že hospodářský
a sociální rozvoj a vymýcení chudoby jsou prvořadými a základními prioritami smluvních stran, které jsou roz-
vojovými zeměmi.“
(
ibid
., čl. 4 odst. 7). Pojem „smluvní strany, které jsou rozvojovými zeměmi“
(developing
country Parties)
není v úmluvě definován, jsou za ně však považovány smluvní strany neuvedené v příloze
č. I, mezi něž patří i tak významní emitenti skleníkových plynů, jako jsou Čína či Indie.
138
Analýza právní úpravy ochrany klimatu přesahuje rámec tohoto příspěvku. Uveďme pouze, že často
uváděný Kjótský protokol z roku 1997, který smluvním stranám z přílohy č. I ukládal snížit pro období
2008-2012 jejich agregované emise skleníkových plynů o 5% ve srovnání s rokem 1990, měl prakticky
nulový reálný přínos, přičemž k dalšímu snižování emisí v dodatku ke Kjótskému protokolu, sjednané-
mu na konferenci smluvních stran v katarském Dauhá v roce 2012, se zavázaly státy, jejichž společný
podíl na globálních emisích skleníkových plynů činí pouhých 15% (jedná se o EU, její členské státy
a přibližně desítku dalších zemí).