SLP 03 (2013)

50 / 110

48
tech dávají jen malou naději na zásadní změnu přístupu, pro stabilizaci koncentrací skle-
níkových plynů v atmosféře nezbytnou. Argumentace lidskými právy je v tomto směru
sice morálně nezpochybnitelná, z hlediska právního však neobstojí z důvodů uvedených
výše. Odlišná situace však panuje v oblasti tzv. adaptačních opatření, kde již lze dovodit
konkrétní povinnosti států odpovídající právům potenciálně postižených osob.
Povinnost provádět adaptační opatření, tedy opatření zaměřená na přizpůsobení se
změnám klimatu a jejich dopadům, doplňuje v Rámcové úmluvě OSN o změně kli-
matu výše analyzovanou povinnost mitigace.139 Na rozdíl od povinnosti mitigace, jejíž
neplnění potenciálně ovlivňuje všechny státy světa, a lze proto alespoň v teoretické rovině
uvažovat o jejím erga omnes charakteru,140 se však adaptační opatření týkají pouze území
a obyvatelstva příslušné smluvní strany. Zahrnují přitom jak opatření, která předjímají
s dostatečným časovým předstihem pozvolné změny trvalého charakteru, tak opatření
určená ke zmírnění dopadů relativně krátkodobých hydrometeorologických extrémů.
Vzhledem k tomu, že adaptací je stát „povinován“ vůči svým vlastním občanům, resp.
osobám žijícím na jeho území, je z právního hlediska vhodnější – či přesněji účinnější
– odvozovat ji z lidskoprávních norem než z mezinárodního práva životního prostředí.
Jak již bylo výše uvedeno, právům osob odpovídají závazky státu jak pasivní (respekto-
vat), tak aktivní (chránit a naplnit) povahy. Ve vztahu k osobám ohroženým negativními
dopady klimatických změn se uplatní zejména závazek chránit, tedy přijmout opatření,
která eliminují či minimalizují rizika jejich negativních dopadů. Taková opatření mo-
hou zahrnovat územně plánovací nástroje, technická opatření (např. protipovodňo-
vé stěny), opatření pro zvyšování odolnosti půdy či systémy včasného varování, které
umožní minimalizovat škody způsobené hydrometeorologickými extrémy.
Přestože je existence povinnosti států provádět adaptační opatření zřejmá, její reál-
ný přínos pro osoby potenciálně ohrožené nucenou environmentální migrací naráží
v praxi na dva základní problémy. Prvním z nich je skutečnost, že v řadě případů
nebude „adaptace na místě“ možná, případně bude velmi nákladná a z dlouhodobého
hlediska neperspektivní (typickým příkladem je snaha o ochranu nízko položených
oblastí před stoupající mořskou hladinou). Druhý problém představuje nedostatek
kapacit (institucionálních, personálních i materiálních) pro navrhování a provádění
adaptačních opatření, kterým trpí zejména chudší země světa, tváří v tvář klimatickým
139 Čl. 4 odst. 1 písm. c) UNFCCC.
140 Připomeňme v tomto směru první Návrh článků o odpovědnosti států (Draft Articles on State
Responsibility ) přijatý Komisí pro mezinárodní právo (International Law Commission) v roce 1996, který
stanovil, že mezinárodním zločinem (international crime), tedy protiprávním chováním porušujícím
povinnost zásadního významu pro celé mezinárodní společenství, může být mimo jiné „vážné porušení
mezinárodní povinnosti zásadního významu pro zachování a ochranu životního prostředí člověka, jako je
například zákaz významného znečištění atmosféry nebo moří“ („a serious breach of an international ob-
ligation of essential importance for the safeguarding and preservation of the human environment, such as
those prohibiting massive pollution of the atmosphere or of the seas“, čl. 19 odst. 3 písm. d) návrhu ILC
z roku 1996, dostupného s komentáři z:
taries/9_6_1996.pdf, [cit. 2013-07-31]).