Table of Contents Table of Contents
Previous Page  48 / 110 Next Page
Information
Show Menu
Previous Page 48 / 110 Next Page
Page Background

46

ͺ.͸.͸ Mezinárodní právo životního prostředí a povinnost předcházet

klimatickým změnám

Povinnost států omezovat negativní působení na klimatický systém pravděpodobně

nelze dovodit z práv osob žijících v potenciálně postižených oblastech, naprosto jed-

noznačně však vyplývá z norem mezinárodního práva životního prostředí, konkrétně

z Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (

United Nations Framework Convention on

Climate Change

, UNFCCC, 1992). Vzhledem k univerzálnímu přijetí

128

je možné

prohlásit, že tato právní úprava vyjadřuje shodu mezinárodního společenství na exis-

tenci problému klimatických změn a základních pravidlech pro jeho řešení. Smluvní

strany úmluvy v její preambuli prohlašují změnu klimatického systému Země a její

nepříznivé dopady za společnou starost lidstva (

common concern of humankind

), uzná-

vají vliv antropogenních emisí tzv. skleníkových plynů na zvyšování průměrné glo-

bální teploty a vyjadřují odhodlání chránit klimatický systém pro současné a budoucí

generace.

129

Cílem úmluvy je dosáhnout

„stabilizace koncentrace skleníkových plynů

v atmosféře na úrovni, která by zabránila nebezpečnému antropogennímu působení na kli-

matický systém“.

130

Státy se při jejím provádění zavazují respektovat princip společné, ale

diferencované odpovědnosti (zdůrazněna je hlavní role rozvinutých zemí při boji se změ-

nou klimatu), stejně jako specifické potřeby zemí, které jsou vůči nepříznivým projevům

klimatických změn zvláště zranitelné, zejména rozvojových.

131

Opatření pro dosažení cíle

úmluvy by měla vycházet z přístupu předběžné opatrnosti; výslovně je stanoveno, že

vědecká nejistota by neměla být využita jako důvod pro odklad opatření, jež mohou

minimalizovat negativní vlivy na klimatický systém či zmírnit nepříznivé dopady klima-

tických změn.

132

V souladu s pravidlem mezinárodního obyčejového práva, jež státům

přikazuje zajistit, že činnosti spadající pod jejich jurisdikci nepoškodí životní prostředí

jiných států či mezinárodních prostorů,

133

ukládá úmluva smluvním stranám povinnost

přijmout opatření pro zmírnění změny klimatu zaměřená na kontrolu zdrojů emisí skle-

128

V srpnu 2013 měla úmluva 195 smluvních stran, včetně Evropské unie. Viz Status of Ratification

of the Convention. United Nations framowork Convention on Climate Change [online]. 2013.

Dostupné z:

http://unfccc.int/essential_background/convention/status_of_ratification/items/2631.

php [cit. 2013-07-31].

129

Preambule UNFCCC, odst. 1, 2 a 23.

130

Ibid.

, čl. 2. Většina vědců se v současné době shoduje, že limitem, který by neměl být překročen, je zvýše-

ní průměrné globální teploty o 2°C ve srovnání s pre-industriálním obdobím, kterým se rozumí období

let 1850-1899. Srov. např. EU CLIMATE CHANGE EXPERT GROUP.

The 2°CTarget: Background for

Impacts, Emissions Pathways, Mitigation Options and Costs

[online]. Information Reference Document.

2008. Dostupné z:

http://ec.europa.eu/clima/policies/international/negotiations/future/docs/brochu-

re_2c_en.pdf [cit. 2013-07-31].

131

Čl. 3 odst. 1 a 2 UNFCCC.

132

Ibid.

, čl. 3 odst. 3.

133

Srov.

ibid.

, preambule, odst. 8.