SLP 04 (2013)

K procesním právům se tradičně řadí rovněž důležité garance v oblasti trestního ří-

zení – zejména právo osoby na to, aby o jejím zadržení bylo rozhodnuto v krátké době

od zadržení soudem – tzv.

habeas corpus

Expanze lidskoprávní agendy po druhé světové válce vedla k trendu rozšiřování

okruhu základních práv o další generace, jakož i k pronikání lidských práv do všech

oblastí práva pod vlivem doktríny „objektivního řádu hodnot“, které základní prá-

va představují.

Tato charakteristika se přirozeně dotýká i práv procesních. Velmi

ilustrativně to lze dokázat na znění Úmluvy na ochranu základních práv a svobod

z roku 1950, jejíž zakotvení procesních práv v článku 6 bylo Evropským soudem pro

lidská práva judikaturou značně rozšířeno.

Samotné rozšiřování rozsahu působnosti procesních práv je jevem, který bychom

patrně měli hodnotit pozitivně. Spolu s ním se však objevuje jiný jev, a to

zmnožování

forem právní ochrany

. Tomuto tématu bych se zde rád věnoval. Cílem první úvahy

je tedy nabídnout teoretické zamyšlení, nakolik je nutná existence mnoha opravných

prostředků a s tím související mnohoinstančnost soudního řízení.

Mezi mnohými advokáty panuje neblahá představa, že samotné řízení začíná vlastně

až u odvolacího soudu, přičemž pokud klient prohraje, je možnost vznést další oprav-

ný prostředek k soudu nejvyššímu, a v případě potřeby i ústavní stížnost. Na tom nic

nemění skutečnost, že Ústavní soud mnohokrát judikoval, že není součástí systému

obecné justice. Materiálně je to totiž právě Ústavní soud, který vzhledem k širokým

možnostem podání ústavní stížnosti je posledním vnitrostátním soudem, který může

zrušit veškerá předchozí soudní rozhodnutí.

Navíc, i když stěžovatel neuspěje u Ústavního soudu, lze se podobně snadným způ-

sobem domáhat svého práva u Evropského soudu pro lidská práva.

A pokud se spor

Ibid., s. 169.

Lidská práva tvořící objektivní řád hodnot zmiňuje Spolkový ústavní soud poprvé v rozhodnutí Lüth ze

dne 15. 1. 1958 (BVerfGE 7, 198), cit. dle: KOMMERS, D. P.:

The Constitutional Jurisprudence of the

Federal Republic of Germany

, 2. vyd., Durham and London: Duke University Press, 1997, s. 361.

Viz komentář J. Kmece k čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. KMEC, J.,

KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M.:

Evropská úmluva o lidských právech. Komentář

. Praha:

C.H. Beck, 2012, s. 565-836. Rozsah kapitoly (271 stran) komentující relativně stručný tříodstavcový

článek 6 Úmluvy tak dokládá, že obsah závazků je upraven především judikaturou Evropského soudu

pro lidská práva. Některá práva, např. zákaz sebeobviňování, pak ze strohého textu článku 6 vůbec

nevyčteme – zde se jedná o klasický příklad soudcovské tvorby práva. K judikatuře Evropského soudu

pro lidská práva týkající se práva neobviňovat sama sebe viz KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J.,

BOBEK, M.: op. cit., s. 765 a násl.

GERLOCH, A., TRYZNA, J.: Několik úvah nad rolí nejvyšších soudů v podmínkách demokratického

právního státu. In: ŠIMÍČEK, V.:

Role nejvyšších soudů v evropských ústavních systémech – čas pro změnu?

Brno: Masarykova univerzita a Mezinárodní politologický ústav, 2007, s. 89.

Korektně je třeba uvést, že uvedený názor čerpám od prof. A. Gerlocha, který jej nejednou rozvedl

na vědeckém semináři katedry teorie práva a právních učení Právnické fakulty UK v Praze. Obdobně

viz například názor M. Bobka: „I přes opakované snahy o koncentrace řízení před soudy prvního stupně

zůstává jejich vnímání odbornou i laickou veřejností někde na úrovni „přípravny“ pro skutečné řízení