SLP 06 (2014)

87 / 124

85
níže. Byť rozhodovací činnost Africké komise zůstává v této oblasti zatím sporadická,88
v budoucnu by mohla – případně i se zatím relativně krátce působícím Africkým sou-
dem pro práva člověka a národů (African Court on Human and Peoples’ Rights)89 – před-
stavovat účinný kontrolní mechanismus v případech porušování práv domorodých
národů v důsledku poškozování jimi tradičně využívaných území a přírodních zdrojů.
͸.ͷ Kulturní práva menšin
Jak bylo výše uvedeno, k uznání domorodých národů jako specifických subjektů
práva došlo na mezinárodní úrovni před velmi krátkou dobou a jejich kolektivní práva
nelze považovat za stabilizovaná. Příslušníci domorodých národů jsou však samozřejmě
nositeli všech individuálních práv zakotvených v mezinárodních paktech z roku 1966,
jakož i regionálních lidskoprávních instrumentech. Z hlediska ochrany životního pro-
středí jsou relevantní zejména práva přiznaná příslušníkům menšin, jimiž domorodí
obyvatelé v naprosté většině případů jsou. Základemmezinárodněprávní úpravy ochra-
ny práv menšin je čl. 27 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech,
podle něhož nesmí být příslušníkům etnických, náboženských a jazykových menšin
upíráno právo „užívat spolu s ostatními členy … vlastní kultury, vyznávat a projevovat
vlastní náboženství a používat vlastního jazyka“. Přestože je z hlediska odpovídajících
povinností států formulován relativně mírně,90 byl čl. 27 a konkrétně právo užívat
vlastní kultury několikrát vnitrostátními i mezinárodními orgány využit jako argu-
ment pro ochranu životního prostředí domorodých národů, resp. přírodních zdrojů,
jež tradičně užívají.
Odkaz na menšinová kulturní práva zakotvená v čl. 27 ICCPR se nejčastěji obje-
vuje ve stanoviscích Výboru pro lidská práva (Human Rights Committee) vydávaných
88 Rozhodnutí v případu Endorois zůstává v oblasti kolektivních práv domorodých národů zatím posledním.
Z rozhodnutí vydaných v letech mu předcházejících je však možné uvést např. výše zmíněné rozhodnutí
z května roku 2009 ve věci Súdánská organizace pro lidská práva a Centrum pro práva spojená s bydle-
ním a pro nucené vystěhování proti Súdánu (cit. supra pozn. 76) či rozhodnutí o stížnosti ve věci Výbor
pro územní nároky Bakweriů proti Kamerunu (Bakweri Land Claims Committee v. Cameroon , stížnost
č. 260/02, rozhodnutí o nepřípustnosti ze dne 4. prosince 2004), kterou Africká komise sice prohlásila
za prima facie odůvodněnou, avšak odmítla ji jako nepřípustnou z důvodu nevyčerpání vnitrostátních
opravných prostředků.
89 Africký soud pro práva člověka a národů byl založen zvláštním protokolem k Africké chartě (Protocol to
the African Charter on Human and Peoples’ Rights on the Establishment of an African Court on Human and
Peoples’Rights ), přijatým dne 9. června 1998 a vstoupivším v platnost dne 25. ledna 2004. Přístup k sou-
du mají v zásadě pouze smluvní strany (státy), Africká komise a africké mezivládní organizace (viz čl. 5
odst. 1 protokolu), na základě výslovného prohlášení států se však tato možnost rozšiřuje i na jednotlivce
a nevládní organizace (viz čl. 5 odst. 3 a čl. 34 odst. 6 protokolu). Do současné doby ratifikovalo protokol
26 z 54 zemí Africké unie a pouze sedm přijalo příslušnost soudu pro řešení stížností předložených jed-
notlivci a nevládními organizacemi. Viz Status of the Ratification Process of the Protocol Establishing the
African Court. African Court on Human and Peoples’ Rights [online]. 2013 [cit. 2014-10-01]. Dostupné
z:
Protocol_Establishing_the_African_Court.pdf.
90 KINGSBURY, B., op. cit. supra pozn. 37, s. 549.