91 / 124
89
vilizací, je těžko představitelná nejen možnost svá území a jejich přírodní zdroje poško-
dit či zničit – odsoudili by tím vlastní společenství k zániku –, ale zároveň i možnost
je zcizit; nechápou podstatu tohoto právního jednání, a pokud ano, necítí se k němu
oprávněni, neboť rozhodování o těchto zdrojích náleží společenství jako celku, včetně
jeho již zemřelých a dosud nenarozených členů. Samozřejmě i v domorodém vnímání
vztahu k prostředí existují práva, nejedná se však o práva vlastnická, ale spíše o práva
užívací vyplývající z tradičního života daného společenství praktikovaného po stovky
a tisíce let.
110
Specifika vztahu domorodých národů k půdě a obecně k prostředí, v němž žijí, jsou
moderními právními systémy jen těžko uchopitelná. Vnitrostátní právní řády situaci
řeší zpravidla uznáním (výslovným či implicitním) výlučného práva držby či užívání
a tento přístup se přenáší i do relevantních instrumentů mezinárodního práva. Úmluva
ILO č. 169 i Deklarace práv domorodých národů sice této otázce věnují pozornost, ov-
šem pouze v obecné rovině, bez snahy zohlednit specifika vztahu domorodých národů
k půdě a ostatním zdrojům.
111
Vzhledem k absenci kontrolních mechanismů a právně
nezávaznému charakteru deklarace existuje navíc omezený prostor pro upřesnění re-
levantních ustanovení výkladem mezinárodních orgánů. Lidskoprávní smlouvy, pro
něž kontrolní mechanismy existují, pak naopak buď ochranu vlastnického práva vů-
bec neobsahují (mezinárodní pakty z roku 1966), nebo jej pojímají jako individuální
panství nad věcí (Americká deklarace práv a povinností člověka,
112
Americká úmluva
o lidských právech,
113
Africká charta
114
). Možnost argumentace vlastnickým právem je
přitom zásadní, neboť se jedná o právo velmi silně chráněné, jež připouští zásahy jen
v odůvodněných případech převládajícího obecného zájmu.
S problémem absence výslovné ochrany specifického vztahu domorodých národů
k jimi tradičně užívaným územím a zdrojům se zatím nejlépe vypořádaly kontrolní
110
Ke vztahu domorodých národů k prostředí, v němž žijí, srov. kapitolu
Une autre façon de vivre dans la
nature
(
Jiný způsob života v přírodě
) v FRITZ, Gérard. Les peuples indigènes : survivance et défi. In:
APOSTOLIDIS, Charalambos, Gérard FRITZ a Jean-Claude FRITZ.
L’humanité face à la mondialisa-
tion: droit des peuples et environnement
. Paris: L’Harmattan, 1997, s. 44-47.
111
Připomeňme, že Úmluva ILO č. 169 požaduje v čl. 14, aby byla identifikována území, která domorodé
národy tradičně obývají, uznána jejich vlastnická práva či právo držby k těmto územím a zajištěna ochra-
na těchto práv. Deklarace práv domorodých národů v čl. 26 stanoví, že domorodé národy mají práva
k půdě, územím a zdrojům, která tradičně obývaly, užívaly či jinak získaly, přičemž tato práva zahrnují
právo tuto půdu, území a zdroje vlastnit, užívat, rozvíjet a ovládat. Státy jsou povinny tato práva uznat
a chránit.
112
„Každá osoba má právo vlastnit takový soukromý majetek, který odpovídá potřebám přiměřené životní úrov-
ně a pomáhá zachovat důstojnost jednotlivce a jeho obydlí.“
(
“Every person has a right to own such private
property as meets the essential needs of decent living and helps to maintain the dignity of the individual and
of the home.”,
ADRDM, čl. XXII).
113
„Každý má právo užívat svůj majetek.“
(
“Everyone has the right to the use and enjoyment of his property.”,
AConHR, čl. 21 odst. 1).
114
„Právo vlastnit majetek je garantováno.“
(
“The right to property shall be guaranteed.”
, AfChHPR, čl. 14).
Z hlediska systematiky Africké charty je právo vlastnit majetek řazeno mezi práva individuální.