SLP 11 (2016)

ký výkon veřejné moci nad územím a obyvatelstvem.

V této souvislosti je zřejmé, že

morální či přirozenoprávní rámec legitimity je z velké části odvozen z mezinárodního

standardu ochrany lidských práv.

Spojení koncepce politické legitimity či legitimity moci se zajištěním základních lid-

ských a občanských práv samozřejmě není invencí mezinárodněprávní doktríny. Tato

diskuse byla nastolena výrazně dříve ve vnitrostátním kontextu. Zakotvení základních

práv se stalo klíčovým prvkem každé demokratické ústavy. Francouzská deklarace práv

člověka a občana z roku 1789 vycházela z toho, že pohrdání lidskými právy, resp.

neúcta k lidským právům je příčinou špatné vlády a že z tohoto důvodu mají být při-

rozená, nezcizitelná a posvátná práva stále připomínána celé společnosti.

Kodifikace

lidských práv se následně stala důležitým znakem konstitucionalismu. Až po přijetí

prvních kodifikací lidských práv na mezinárodní úrovni se však toto spojení stalo také

předmětem mezinárodní reflexe.

Za určitou syntézu národního i mezinárodního vývoje konstitucionalismu lze po-

važovat různé dokumenty Rady Evropy, Evropské unie a Organizace pro bezpečnost

a spolupráci v Evropě (OBSE), které formulují ideu, resp. ideál demokratického práv-

ního státu respektujícího lidská práva, popř. i práva menšin. Podle čl. 3 zakládacího

statutu Rady Evropy mají členské státy uznávat principy právního státu a ochrany

lidských práv a základních svobod. Obdobným způsobem řadí čl. 2 Smlouvy o EU

mezi základní hodnoty úctu k lidské důstojnosti, svobodu, demokracii, rovnost, práv-

ní stát a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin. Na úrovni OBSE

slouží jako jeden z hlavních referenčních bodů Pařížská charta z roku 1990, která též

zdůrazňuje význam lidských práv. Z hlediska legitimity státu tedy představují zásady

demokracie, právního státu a ochrany lidských práv nerozlučnou jednotu.

Viz interview s Marttim Koskenniemim „Eine absurde Vorstellung“ v německém časopise „Die Zeit“ ze

dne 10. prosince 2015

Lze ovšem také připomenout skepsi, kterou sám Martti Koskenniemi vyjádřil ve vztahu k určité vágnosti

koncepce legitimity, když má nahrazovat důslednou právní argumentaci. Viz KOSKENNIEMI, Martii.

From Apology to Utopia. The Structure of International Legal Argument.

Cambridge: Cambridge University

Press, 2005, s. 591: „

I would say ‘‘legitimacy’’, were it not that the vocabulary of ‘‘legitimacy’’ itself tends to turn

into a politically suspect claim about the existence of a meta-discourse capable of adjudicating the claims unresol-

ved in its object-discourses and, thus, inaugurating legitimacy experts as a kind of world-tribunal“.

„

Les Représentants du Peuple Français, constitués en Assemblée nationale, considérant que l’ignorance, l’ou-

bli ou le mépris des droits de l’homme sont les seules causes des malheurs publics et de la corruption des

Gouvernements, ont résolu d’exposer, dans une Déclaration solennelle, les droits naturels, inaliénables et sacrés

de l’homme, afin que cette Déclaration, constamment présente à tous les membres du corps social, leur rappelle

sans cesse leurs droits et leurs devoirs

.“

V této souvislosti ponecháváme stranou problém potenciálního konfliktu mezi výsledkem demokratické-

ho rozhodování a koncepcí přirozených a nezcizitelných práv. V praxi je jistě složité stanovit podmínky

demokratické kontroly nad lidskoprávním argumentem, a to zejména v situaci, kdy mezinárodní soudy

vykládají lidská práva odlišně od demokraticky legitimovaných národních orgánů. K tomuto problému

viz blíže např. BELLAMY, Richard. The democratic legitimacy of international human rights conventions:

political constitutionalism and the Hirst case. In

European Journal of International Law

(2014) 25 (4),

s. 1019-1042