SLP 11 (2016)

͹. Legitimita národních lidskoprávních institucí

Ve světle kritiky vůči nevládním organizacím je na místě uvažovat o tom, jak lze le-

gitimitu i důvěryhodnost nevládních aktérů v systému mezinárodní ochrany lidských

práv posílit. V další části tohoto článku se chceme zaměřit na postavení tzv. národních

lidskoprávních institucí (dále jen NLPI), jejichž činnost úzce souvisí s mezinárodními

mechanismy na ochranu lidských práv. Status NLPI je hybridní, jelikož zaprvé má

vycházet z formálního mandátu stanoveného státní mocí a zadruhé předpokládá napo-

jení na mezinárodní organizace. Dále je důležité, že činnost NLPI je také více či méně

propojena s aktivitami různých nevládních organizací. Může tedy tato komplexní kon-

strukce NLPI působit jako lék na určité neduhy nekontrolovaného lidskoprávního

aktivismu a vrátit část legitimity do mezinárodní ochrany lidských práv?

͹.ͷ Historie NLPI

Naprostá většina odborných studií chápe přijetí Pařížských principů v roce 1991 jako

výchozí bod vývoje NLPI. Lze nicméně poukázat na několik mezinárodních dokumen-

tů, které základní myšlenku NLPI anticipovaly.

Hospodářská a sociální rada OSN při-

jala v červnu 1946 rezoluci,

ve které se zabývala institucionálním zajištěním nové

lidskoprávní agendy. Rezoluce řadila mezi hlavní body otázku složení Komise OSN

pro lidská práva, přípravu lidskoprávních úmluv v souladu s principy Charty OSN

a mandát speciálních tematických subkomisí, které měly být zřízeny Komisí pro lid-

ská práva. Bod 5 rezoluce Hospodářské a sociální rady vyzval členské státy OSN, aby

zvážily vhodnost, resp. žádoucnost (angl. „desirability“) zřízení informačních skupin

nebo místních lidskoprávních výborů na národní úrovni, které by podporovaly prá-

ci Komise OSN pro lidská práva.

V letech 1960 a 1962 se Hospodářská a sociální rada krátce vrátila k otázce národ-

ních lidskoprávních výborů a připomenula, že by takové instituce mohly poskytovat

vládám cenné informace o situaci lidských práv.

Podle Hospodářské a sociální rady

měly tyto výbory vypracovat odborné studie o problematice lidských práv, hodnotit

stav lidských práv v konkrétní zemi, radit národní vládě a podílet se na propagování

lidských práv v rámci veřejné diskuse. Hospodářský a sociální výbor výslovně uvedl

jako vzor ty vlády, které do té doby již podaly generálnímu tajemníkovi OSN zprávu

o působení podobných národních orgánů.

Podrobněji DE BECO, Gauthier. National Human Rights Institutions in Europe. In Human Rights Law

Review, 7 (2007) 2, s. 331-370

Rezoluce 9 (II) ze dne 21. 6. 1946 (E/56/Rev.2)

Bod 5 rezoluce 9 (II) zní: „Members of the United Nations are invited to consider the desirability of

establishing information groups or local human rights committees within their respective countries to

collaborate with them in furthering the work of the Commission on Human Rights.“

Rezoluce 772 B (XXX) ze dne 25. 7. 1960

Rezoluce 888 F (XXXIV) ze dne 24. 7. 1962