SLP 11 (2016)

͸. Legitimita a lidská práva v mezinárodním kontextu

Aplikace těchto kritérií legitimity na jiné politické entity a rozhodovací procesy je

složitá. Vzhledem k tomu, že suverénní státy jsou považovány za „paradigmatickou

instanci politické moci“,

je odborná diskuse o politické legitimitě často omezena

na fungování státu. Legitimita mezinárodních organizací, které v rámci globalizova-

ných procesů získávají značný vliv na finální rozhodnutí, se nemusí nutně řídit stej-

nými podmínkami, které byly zformulovány pro suverénní státy. Ukazuje se nicméně,

že problému legitimity mezinárodních organizací je věnována stále větší pozornost.

Dominik Zaum upozornil na to, jak se přístup k legitimitě mezinárodních organizací

mění v důsledku rostoucího vlivu jednání mezinárodních organizací na vnitřní řád

států. Podle Zauma potřebují mezinárodní organizace budovat svoji legitimitu ve vzta-

hu k různým adresátům, jelikož na jedné straně samy fungují jako mezinárodní aktéři

a na straně druhé stanovují rámec pro jednání jiných aktérů.

Definici legitimity států,

mezinárodních organizací a dalších mezinárodních aktérů v měnícím se mezinárod-

ním prostředí se věnuje především teorie globalizace.

Není nijak překvapivé, že nakonec i mezinárodní organizace opírají svoji legitimi-

tu o lidskoprávní argumenty. To se ukázalo velmi zřetelně v případě Evropské unie

a Evropských společenství. Ne náhodou se stal oblíbeným tématem odborné literatury

tzv. demokratický deficit nadnárodních mechanismů.

V tomto světle je příznačné, že

EU posílila v 90. letech minulého století vnitřní procesy parlamentarizace a kodifikace

základních lidských práv. Těmito kroky se přizpůsobila standardům legitimity, které

byly zformulovány pro její členské státy. Co se týče demokratické roviny, byly postup-

ně posilovány pravomoci Evropského parlamentu. Maastrichtská smlouva z roku 1992

poprvé zavedla do unijního zákonodárství institut spolurozhodování, který zrovno-

právnil Radu a Evropský parlament. Lisabonská smlouva z roku 2007 přejmenovala

tuto proceduru na „řádný legislativní proces“ a rozšířila ji na další společné politi-

ky. Pokud jde o kodifikaci základních práv, lze připomenout summitovou deklaraci

Evropské rady z června 1999, ve které bylo rozhodnutí o vypracování Listiny základ-

ních práv EU odůvodněno tím, že dodržování základních práv je nezbytným předpo-

KREHOFF, Bernd. Legitimate Political Authority and Sovereignty. Why States Cannot be the Whole

Story. In

Res Publica

(2008) 14, s. 283-297

Stručně k problému legitimity OSN a Světové obchodní organizace viz REUS-SMIT, Christian.

International Crises of Legitimacy. In

International Politics

44 (2007) 2-3, s. 157-174, 159.

ZAUM, Dominik. International Organizations, Legitimacy, and Legitimation. In ZAUM, D. (ed.)

Legitimating International Organizations. Oxford: Oxford University Press, 2013, s. 3-25

Viz např. BEXELL, Magdalena. Global Governance, Legitimacy and (De)Legitimation. In

Globalizations

11 (2014) 3, s. 289-299

Srov. např. TÜCHLER, Gerd.

Das demokratische Defizit der Europäischen Union aus dem Blickwinkel des

Europäischen Parlaments.

Wien, 1996; KRANZ, Jerzy. Gibt es ein Demokratiedefizit in der Europäischen

Union. In

Archiv des Völkerrechts

, 51 (2013) 4, s. 403-425; LODGE, Juliet.

The democratic deficit and the

European Parliament.

London, 1991