SLP 10 (2016)

„1. Každý stát je povinen požadovat od kapitána lodi plující pod jeho vlajkou, aby,

pokud

tak muže učinit bez vážného ohrožení lodi, její posádky nebo cestujících:

(a) poskytl pomoc kterékoli osobě nalezené na moři, která je v nebezpečí života;

(b) se s největší rychlostí vydal na záchranu osob, které jsou v nebezpečí, je-li zpraven

o tom, že potřebují pomoc, a pokud lze takový jeho zákrok rozumně očekávat

(c) po srážce poskytl pomoc druhé lodi, její posádce a jejím cestujícím, a pokud je to

možné, sdělil druhé lodi jméno své vlastní lodi, její domovský přístav a nejbližší

přístav, do něhož pluje.

2. Všechny pobřežní státy napomáhají vytvoření, provozu a udržování přiměřené a účin-

né pátrací záchranné služby za účelem zajištění bezpečnosti na moři a nad mořem a tam,

kde to vyžadují okolnosti, sjednávají za tím účelem oblastní dohody o vzájemné spolupráci

se sousedními státy.“

Je třeba dodat, že ačkoliv se tento článek vyskytuje v části Úmluvy o mořském prá-

vu, která se zabývá volným mořem, povinnost poskytnout pomoc je nutné dodržovat

ve všech mořských zónách.

Jak vyplývá z výše uvedeného, povinnosti v souvislosti

se záchrannými akcemi mají jednak kapitáni lodí, jednak státy. Povinnost zachránit

osoby, které jsou v nebezpečí, je zásada, která se v historii vyvíjela. Do doby krize

v Indočíně a následného masivního exodu osob z této oblasti existovaly prakticky jen

dvě úmluvy, které se zabývaly touto problematikou, a to Bruselská úmluva o pomoci

na moři a záchranné službě na moři z roku 1910 a Úmluva o bezpečnosti lidského

života na moři z roku 1974 (dále jen „Úmluva SOLAS“), které sice obsahovaly po-

vinnost pomoci lodím v nouzi, ale neobsahovaly zásadu spolupráce ani koordinace

při záchranných akcích. Od roku 1975, kdy vypukla krize v Indočíně, až do konce

roku 1978 přijelo do zemí prvního azylu na 110 000 vietnamských „lidí z lodí“, jak

se osobám připlouvajícím po moři začalo říkat. Zpočátku se zdálo, že kapitáni kolem

plujících plavidel horlivě pomáhají lodím v nesnázích; během tohoto tříletého období

zachránily lodě z 31 zemí světa uprchlíky z celkem 186 plavidel. Během prvních sedmi

měsíců roku 1979, kdy se počet Vietnamců přicházejících do zemí této oblasti vyšplhal

na více než 177.000 a „odhánění“ lodí bylo v plném proudu, však bylo zachráněno

pouze 47 lodí. Polovinu zachránců navíc tvořily lodě pouhých tří zemí.

Bylo více

než jasné, že daná situace je neúnosná a že je třeba, aby státy vzájemně spolupraco-

Když se vytvářela Úmluva o mořském právu, vedla se debata o tom, jak interpretovat tento článek.

V souladu s čl. 31 Vídeňské úmluvy o smluvním právu, tedy s obvyklým významem, který je dáván

výrazům ve smlouvě (tedy „pomoc kterékoli osobě nalezené na moři“, nikoliv „kterékoli osobě nalezené

na volném moři“), v jejich celkové souvislosti, a rovněž s přihlédnutím k předmětu a účelu smlouvy bylo

usneseno, že tato povinnost nemůže zmizet jenom proto, že se překročí hranice jednotlivých mořských

zón (konkrétně zóny pobřežního moře). Srov. TREVISANUT, S. The Principle of Non-Refoulement at

Sea and the Effeectivnes of Asylum Protection. Op. cit, s. 235.

UNHCR. The State

of The World‘s Refugees 2000: Fifty Years of Humanitarian Action

[online].

Citováno 20. 10. 2014. Dostupné z:

s. 79 a násl.