40 / 192
38
37 osob, které ztroskotaly na volném moři v oblasti mezi ostrovem Lampedusa a Libyí.
Nejblíže byl ostrov Lampedusa, ale protože přístav zde byl příliš malý, dostala loď
povolení od italských úřadů zamířit k italskému pobřeží, na Sicílii, do přístavu Porto
Empedocle. Když se loď nacházela 17 námořních mil od pobřeží, tj. ještě na volném
moři, bylo toto povolení na žádost italského ministerstva vnitra odvoláno a loď do-
stala příkaz zastavit. Až po dlouhých jednadvaceti dnech dostal kapitán lodi povolení
vstoupit do italských pobřežních vod a přístavu Porto Empedocle. Co ale předcházelo
vydání tohoto povolení? V době, kdy byla loď blokována italskými válečnými loděmi
a byla nucena kotvit na moři, se rozhořel spor mezi italským, německým a maltským
ministerstvem vnitra o tom, která ze zemí je povinna posoudit žádosti zachráněných
osob o ochranu. Itálie požadovala, aby odpovědnost převzalo Německo, protože pod
jeho vlajkou loď, nacházející se na volném moři, plula a protože na palubě lodi, tj.
na území Německa, požádaly některé z převážených osob o ochranu. Německo naopak
prohlašovalo, že neuznává svoji odpovědnost, protože k posouzení žádostí o ochranu
by měla být příslušná Malta, a to proto, že loď Cap Anamur, když již měla na palubě
zachráněné osoby, projížděla cestou k italským břehům maltským územím. Toto svoje
prohlášení Německo založilo na úpravě v dublinském nařízení,
22
kdy je v případě, kdy
žadatel o azyl překročil nedovoleným způsobem pozemní, námořní nebo vzdušnou
cestou hranice některého členského státu ze třetí země, je k posouzení žádosti o azyl
příslušný tento členský stát.
Značně problematické ale v tomto případě bylo doká-
zat, že loď skutečně vstoupila do maltského přístavu Valetta, jak bylo italskými úřa-
dy tvrzeno, neboť toto tvrzení bylo založeno pouze na výpovědi některých pasažérů.
Stránky z lodního deníku, které se týkaly doby, kdy mělo k vstupu na území Malty
dojít, zmizely a ani maltské úřady neobdržely žádnou informaci o vstupu těchto osob
na své území. Na poměrně nezvyklou situaci reagovala řada světových médií i organi-
zací zabývající se lidskými právy a například UNHCR jednání těchto tří států odsoudil
a vyzval je, aby bylo lodi Cap Anamur umožněno zakotvit u pobřeží a zachráněným
osobám byla poskytnuta náležitá pomoc na pobřeží, kde by se zjistilo, zda mají nárok
na status uprchlíka nebo nikoliv, neboť proces zjišťování, která ze zemí zapojených
do tohoto případu, nese odpovědnost, je proces velice komplikovaný a mohl by trvat
velmi dlouho. Itálie i Německo však neustále prohlašovaly, že je třeba aplikovat výše
zmíněné dublinské nařízení ohledně země prvního vstupu na území Evropské unie,
neboť udělení výjimky a jeho následné neaplikování, a to i z humanitárních důvodů,
by bylo nebezpečným precedentem, který by mohl otevřít cestu k četným zneužitím
této normy. Až když se situace na lodi stala neúnosnou a někteří z pasažérů dokonce
vyhrožovali, že skočí do moře, bylo ze strany Itálie vydáno povolení k vstupu na území
a vylodění, odůvodněné humanitárními důvody. Po vylodění osob byli zachránění pa-
sažéři zatčeni a převezeni do detenčních center, kde byli nuceni znovu požádat o azyl,
22
V roce 2004 se jednalo o nařízení Rady (ES) č. 343/2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro
určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země
v některém z členských států, neboli nařízení Dublin II.