174 / 610
172
3.2 Hrubé pochybení představující porušení vnitrostátního práva
Prvními judikáty k zdravotní péči byly právě případy, kdy vnitrostátní orgány hru-
bě pochybily při poskytování zdravotní péče. V případě
Byrzikowski proti Polsku
do-
šlo pochybením lékařů při porodu k smrti matky a těžkému poškození novorozence.
Soud shledal porušení procedurálních závazků státu ve vztahu k právu na život, neboť
z případu nebyla dovozena trestní ani kárná odpovědnost lékařů a státu tak chyběl
efektivní institucionální rámec vyšetřování lékařského pochybení.
37
Podobně přiznal
právo na odškodnění stěžovateli, který byl nakažen virem HIV při transfuzi krve,
38
stěžovateli ponechaném na chodbě nemocnice v bezvědomí po dobu 30 hodin
39
nebo
matce osoby zemřelé v policejní cele důsledkem neposkytnutí zdravotní péče.
40
Tato
rozhodnutí však nepovažuji za součást judikatury k zdravotní péči jako sociálnímu
právu. Ve všech těchto případech bylo porušeno vnitrostátní právo. V takovém přípa-
dě se již Stát nemůže dovolat převažujícího zájmu společnost, při porušení principu
zákonnosti tak stačí stěžovatelům prokázat zásah do práva garantovaného Úmluvou.
Soud v tomto případě tedy nestanovil povinnost bezplatně poskytovat zdravotní péči
jako takovou, avšak pouze ukládá povinnost ji poskytovat
de lege artis
a v souladu s vni-
trostátním právem.
Z tohoto schématu mírně vybočuje případ
Panaitescu proti Rumunsku
, kde nebylo
předmětem sporu pochybení lékaře. V tomto případě bylo neposkytnutí protirakovi-
nové léčby vedoucí až k úmrtí stěžovatele bylo shledáno jako porušení práva na život.
Zde však Soud vzal v potaz skutečnost, že vnitrostátní orgány porušovaly vnitrostátní
právo v situaci, kdy tato léčba byla stěžovateli opakovaně přiznána vnitrostátním soud-
ním rozhodnutím. Z tohoto judikátu tak nevyplývá obecná povinnost států poskyto-
vat protirakovinovou léčbu, avšak opět pouze povinnost dodržovat vnitrostátní právo.
Soud zároveň uplatňuje doktrínu
„nejsme čtvrtá instance“
a porušení vnitrostátních
zákonů v případech, kdy se nedotkne práv garantových Úmluvou, tak nezakládá po-
rušení Úmluvy.
41
3.3 Zákaz vyhoštění
Za příklad progresivní, až aktivistické judikatury, v otázce práva na zdravotní péči
lze považovat rozhodnutí soudu ve věci
D. proti Spojenému království.
Stěžovatel trpící
AIDS v konečném stádiu měl být vyhoštěn na karibský ostrov Sv. Kryštofa, kde by
mu nebyla přístupná potřebná lékařská péče. Britská vláda argumentovala především
skutečností, že stěžovatel nemá nárok zůstat v zemi jen za účelem čerpání zdravotní
péče, neboť do Británie vycestoval s úmyslem pašovat kokain a kdyby nebyl zadržen
a vězněn, v zemi by nikdy nezůstal. Soud však shledal vyhoštění pana D. v rozporu
37
Byrzykowski proti Polsku.
Roszudek ESLP. 27. 6. 2006. Stížnost č. 11562/05.
38
Oyal proti Turecku.
Rozsudek ESLP. 23. 10. 2010. Stížnost č. 4864/05.
39
Denis Vasilyev proti Rusku.
Rozsudek ESLP. 17. 12. 2009. Stížnost č. 32704/04.
40
Anguelova proti Bulharsku.
Rozsudek ESLP. 13. 6. 2002. Stížnost č. 38361/97.
41
Garcia Ruiz proti Španělsku.
Rozsudek velkého senátu ESLP. 21. 1. 1999. Stížnost č. 30544/96, § 28.