223 / 610
221
než na vědeckých poznatcích, závisí na konkrétním vkusu autora. S tímto vědomím
se i přesto pro účely této práce jeví jako užitečné slušnost vymezit.
Vyjdu-li z běžného jazyka, mám za to, že slušnost je obvykle užívána ve dvou podo-
bách. Prvně jako souhrn toho, co se sluší – společenských norem náležitého chování.
Obyčejně se např. říká, že
je slušné
omluvit se za jednání, kterým člověk poškodí
druhého či, že
není slušné
po jídle říhat. Společenské normy slušnosti tedy umožňují
naše i cizí jednání hodnotit z hlediska jeho souladnosti. Tuto kategorii označím
jako
slušnost v objektivním smyslu
, přičemž jde o souhrn představ o chování za-
loženém na zvyklostech nebo morálce, které je ve společnosti považováno za náležité
či významné a z toho důvodu je formálně či neformálně vynucováno.
7
Jinak řečeno,
jedná se o historicky osvědčené normy, na kterých je společnost jako taková vystavena
a kterými si její jednotliví členové projevují vzájemnou sounáležitost. Jejich obsah
bývá často nejednotně vykládán, a pokud není tento proces formalizován, zůstane
pouze na společnosti samé. Může se jednat o chování morální i amorální, nikoliv
však nemorální, neboť mravnost je vždy vyšší hodnotou než zvyklost.
8
Druhá podoba se obrací ke konkrétnímu jedinci. Slušnost je jeho vnitřní postoj,
určitá hodnota či ideál, na který se ve svém rozhodování orientuje. To vyjadřuje
kupř. výrok, že tento člověk
je slušný
– na základě projevů jeho vnějšího chování
(souladného se slušností v objektivním smyslu) se usuzuje o jeho vnitřním postoji.
Tuto kategorii lze označit jako
slušnost v subjektivním smyslu
a obecně defino-
vat slovy Gutha-Jarkovského jako
„blahovolné a dobrotivé smýšlení člověka vždy hotového
k jistým obětem a jistému sebezapření, jež vyžaduje život společenský vůči spolubližnímu.“
9
Slušnost v subjektivním smyslu je nejvýznamnějším projevem sociální dimenze člo-
věka, jenž jako svobodné individuum vstupuje z různých důvodů do kontaktu se
svými druhy.
10
Uplatňování svobody jednoho však permanentně naráží na svobody
druhých,
11
čímž vznikají sociální konflikty. Tato tření je možná vyřešit
ex post
(zhodnocením souladu se slušností v objektivním smyslu či právem a uplatněním
sankce), avšak mnohem efektivnější a prospěšnější je jim již
ex ante
předcházet.
Prostředkem k tomuto jsou právě hodnoty slušnosti chápající druhé osoby jako sa-
mostatná individua, s nimiž je pro
slušný
(dobrý) způsob života nutno kooperovat.
Druhého nedehumanizují na pouhý nástroj k dosažení vlastního zájmu, ale naopak
7
Slušnost. In: HAVRÁNEK, B.
Slovník spisovného jazyka českého. Díl 3. R-U
. Praha: Československá
akademie věd, 1966, s. 399.
8
Charakteristické je biblické
„nepřidáš se k většině, když páchá ničemnosti.“
Srov. SOKOL, J.
Etika, život,
instituce: pokus o praktickou filosofii
. Praha: Vyšehrad, 2014, s. 36.
9
GUTH-JARKOVSKÝ, J. S.
Společenský katechismus
. Praha: Hejda &Tuček, 1914, s. 39.
10
„Zoon politikoon“ ostatně ani nemůže jinak, srov. slavný Aristotelův výrok:
„Kdo však nemůže žít
ve společenství nebo je ve své soběstačnosti nepotřebuje, není částí obce, ale buď divoké zvíře nebo bůh.“
11
Strach z uplatňování svobody druhých je myšlenka stojící za celou teorií společenské smlouvy. Lidé
se raději některých svých svobod dobrovolně vzdají ve prospěch státu, který si vezme jejich výkon
na sebe.