SBORNÍK 66 SVOČ 2016

225

V doktríně se relativně ustálilo rozdělování závazků na tzv. C2C, B2C a B2B

kontrakty,

přičemž obchodněprávní (B2B) je takový vztah, v němž se na obou

stranách vyskytnou subjekty vystupující jako podnikatelé.

Určení, kdo je podni-

katelem, je již záležitostí konkrétního právního řádu, zásadně jím však vždy bývají

především osoby, které do vzájemného vztahu vstupují z důvodu profesionálního

provozování vlastní hospodářské činnosti za účelem dosažení zisku.

Zatímco spo-

třebitel se ve svém rozhodování obvykle řídí více „svým srdcem“, podnikatel zpravidla

zůstává racionálním a chladným (ačkoliv ani on se emocím přirozeně neubrání) –

jako smluvního partnera si volí toho, kdo nejlépe splňuje všechny jeho požadavky

a zejména se mu jeví jako důvěryhodný. Obchodní závazky jsou totiž obyčejně

mnohem většího rozsahu a na dlouhodobější bázi.

Z právě řečeného lze vyvodit nejméně dva významné důsledky pro právní regulaci.

První spočívá v povaze stran obchodního vztahu jako profesionálů, kteří konají

hospodářsky a celospolečensky významnou činnost projevující se zejména v tvorbě

pracovních míst a finančních prostředcích pro státní rozpočet. Z toho důvodu je le-

gitimní vyžadovat, aby se ve své činnosti nechovali nezodpovědně, a očekávat, že se

v oboru dobře orientují, tudíž jim není potřeba přiznávat vysokou úroveň ochrany.

Uvedené vyjadřuje právní zásada profesionality v obchodních vztazích.

Druhý důsledek, u něhož se zastavím o něco déle, je dán povahou obchodního

vztahu samého. Všechny obchodní transakce v sobě imanentně obsahují – někdy větší

a někdy menší – prvek důvěry.

Smluvní strana musí důvěřovat druhé minimálně

v tom, že mluví pravdu a že svůj slib dodrží.

Obchodování sice je poháněno při-

rozenou touhou soutěžit a být úspěšný,

ovšem i jeho podstatou je vztah člověka

k člověku se základem právě v hodnotách slušnosti.

I prosazování vlastních zájmů si tak žádá jejich poměřování se zájmy ostatních s res-

pektem k nim a ochotu ke kompromisu hledáním indiferentního bodu, v němž jedna

strana ještě má o obchod zájem a druhá ho neztrácí.

Základem obchodování jako

Někteří autoři však již dnes toto striktní rozdělování považují za přežité, zejména z důvodu pronikání

stále většího počtu dříve typicky spotřebitelských prvků (zejm. ochrana slabší strany) i do vztahů

B2B. Srov. DANT, R. P. a J. R. BROWN.

Bridging the B2C and B2B Research Divide: The Domain of

Retailing Literature

[online]. Journal of Retailing, no. 4, 2008 [cit. 5. 3. 2016]. Dostupné z: http://bit.

ly/1UoEPnJ

BEJČEK, J.

Obchodní smlouvy: závazky v podnikání

. Praha: C.H. Beck, 2015, s. 5.

De lega lata určuje status podnikatele ustanovení § 420 a § 421 občanského zákoníku.

Na obchodní závazek jednoho subjektu jsou především často navázány další závazky s jinými subjekty.

Ustanovení § 5 a § 2912/2 občanského zákoníku.

HAJN, P. a J. BEJČEK.

Jak uzavírat obchodní smlouvy

. Praha: Linde, 2003, s. 37.

I v případě tak banální transakce (v tomto případě však B2C) jako je nákup novin na novinovém

stánku, projevuje kupující minimální míru důvěry v prodejce tím, že se vůbec obtěžoval u jeho stánku

zastavit. K tomu dále srov. FRANKEL, T.

Trust, Honesty and Ethics in Business

[online]. Finance & Bien

Commun, no. 2, 2008 [cit. 5. 3. 2016]. Dostupné z:

http://bit.ly/1WoShXZ

K tomu srov. HAJN, P.

Soutěžní chování a právo proti nekalé soutěži

. Brno: Masarykova univerzita, 2000.

BEJČEK, op. cit., s. 89.