230 / 610
228
ního významu v právním řešení mezilidských konfliktů. K plnému pochopení ov-
šem nedostačuje prostý výklad zákona či jeho systematiky vyvozené právní doktrínou.
I v dnešní době je totiž stále platná maxima římského právníka Celsa:
„znát zákony
neznamená držet se jejich slov, ale pochopit jejich
účinnost
a sílu.“
Rozhodovací praxe
soudů je i v kontinentálním systému normativně relevantním zdrojem práva.
57
To platí
obzvláště u právně neurčitých pojmů, nad jejichž obsahem v doktríně nejenže není
shoda, ale, jak již bylo vysvětleno, ani není z jejich povahy vůbec možná. Zdá se tedy,
že mnohem důležitější než samotná definice je vymezení situací, kdy se tyto zásady
aplikují – aneb slovy amerického soudce Stewarta:
„I know it when I see it.“
58
Za nejvýznamnější ekvitní právní principy, které odkazují na jednu z forem slušnosti
v obchodních vztazích, považuji
de lege lata
dobré mravy, zásadu poctivosti, resp. po-
ctivého obchodního styku a dobré mravy soutěže. O prvních dvou pojednám detailněji
v této kapitole, neboť se v nich dle mého názoru slušnost projevuje nejkomplexněji.
Poslední zmíním spíše jen na doplnění v další části práce, jelikož jde o pojem sui generis,
který se od dobrých mravů a poctivosti aplikačně podstatně liší. Dále rovněž zmíním
obecné rysy některých dalších konkrétnějších podob slušnosti v obchodním právu.
Na tomto místě pro přehlednost ještě jednou zdůrazňuji, že významným projevům
slušnosti poskytuje ochranu také veřejné právo (zejm. v oblasti ochrany hospodářské
soutěže, ale i právo správní a trestní). Rozsah této práce ovšem neumožňuje se jimi
blíže zabývat.
2.2 Obecně k zásadě dobrých mravů
Zásada dobrých mravů je již od dob římského práva tradičním ekvitním institutem
soukromého práva. S odkazy na ni nešetřil v občanském zákoníku i zákoně o obchod-
ních korporacích ani český zákonodárce.
Prvním problémem, se kterým se musí soudy při posuzování dobrých mravů vypo-
řádat, je přirozeně absence jeho zákonné definice, což plyne z charakteru právní normy
s neurčitou hypotézou. Soudy se v zájmu právní jistoty a srozumitelnosti odůvodnění
o její definici několikrát – s větším či menším
59
úspěchem – pokusily. Za nezdařilejší
lze zřejmě považovat vymezení Ústavního soudu, jenž dobrými mravy:
„soubor etic-
kých, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťo-
váno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními
zásadami demokratické společnosti.“
60
Doktrína ale správně upozorňuje, že jde o pojem
nedefinovatelný a jakákoliv taková snaha ho vlastně zbytečně zužuje.
61
57
BOBEK, M. a Z. KÜHN
. Judikatura a právní argumentace
. Praha: Auditorium, 2013, s. 19.
58
NOVÝ, Z.
Dobrá víra jako princip smluvního práva v mezinárodním obchodu
. Praha: C.H. Beck, 2012,
s. 4.
59
Ke kritice často citované definice v rozsudku NS ČR, sp. zn. 2 Cdon 473/96, srov. HURDÍK, op. cit, s. 80.
60
Rozhodnutí ÚS ČR, sp. zn. II. ÚS 249/97.
61
Srov. HURDÍK, LAVICKÝ, op. cit., s. 123. či ELIÁŠ, K.
K pojetí dispozitivního práva v občanském
zákoníku
[online]. Bulletin advokacie 9/2015, C.H.Beck [cit. 1. 3. 2016]. Dostupné z:
http://bit.ly/