455 / 610
453
a falšování ochranných známek. Vztah, který vzniká v rámci řízení o registraci nebo
jejím výmazu, není vztahem soukromoprávním, ale vertikálním a veřejnoprávním,
v němž vystupuje pouze úřad a osoba, která o registraci žádá (nebo ta, kdo ji má zapsa-
nou).
63
Obdobně zvláštní senát argumentoval v případě rozhodnutí o zrušení patentu
64
dle § 23 zák. č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích ná-
vrzích, či výmazu užitného vzoru
65
dle § 17 zák. č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech.
Výše popsané je možné shrnout tak, že zvláštní senát při posuzování povahy prá-
va vychází jen ojediněle pouze z jedné teorie a upřednostňuje jejich kombinaci dle
konkrétního případu. Jako rozlišovací kritérium v jeho rozhodovací činnosti výrazně
dominuje metoda právní regulace, neboť do jisté míry obsahuje prvky ostatních teo-
rií. Též lze v některých rozhodnutích vysledovat „4 stupňový test“, kdy zvláštní senát
aplikuje postupně všechny zmíněné teorie tak, aby spolehlivě zjistil povahu konkrétní-
ho práva. Příkladem tohoto postupu jsou nedávná rozhodnutí
66
týkající se posouzení
povahy regresivních náhrad, o kterých rozhoduje správa sociálního zabezpečení dle
§ 84 odst. 2 písm. a) a § 126 zák č. 187/2006 Sb. vůči tomu, kdo způsobil v důsled-
ku svého zaviněného protiprávního jednání vznik skutečností rozhodných pro vznik
nároku na dávku nemocenského pojištění. Zvláštní senát nejprve vyšel ze zájmové
teorie a dovodil, že „
v náhradovém vztahu dle
§
126 zákona o nemocenském pojištění je
zřejmý zájem veřejný, kterým je ochrana státního rozpočtu, do nějž příjmy z regresivních
náhrad plynou (...) a z něhož jsou dávky sociálního pojištění též vypláceny“.
67
Při aplikaci
teorie mocenské dospěl k závěru, že účastníci náhradového vztahu nejsou v rovném
postavení, neboť
„stát zde vystupuje ve vrchnostenském postavení a o povinnosti zaplatit
regresní náhradu rozhoduje veřejně mocenským aktem, tj. autorealizuje svou vůli“.
68
Z po-
hledu organické teorie pak zvláštní senát dovodil, že stát v předmětné věci „
vystupuje
jako veřejný svaz, jehož funkce vykonává, tj. jako stát, který si osvojil závazky vyplývající
z principů solidarity a sociální odpovědnosti a poskytuje potřebným sociální zabezpečení
(…) Neexistoval-li by vztah mezi pojištěncem a státem v roli pojistitele, náhradový vztah
podle
§
126 zákona o nemocenském pojištění by vůbec nevznikl. I právo státu na
úhradu
vyplacené dávky má tedy původ ve výše popsané sociální roli státu. Stát i v náhradovém
vztahu vystupuje právě z důvodu svého charakteru veřejného svazu, tedy jako nositel pra-
vomoci“
69
. Závěr o veřejnoprávní povaze posuzovaného náhradového vztahu potvrdila
i metoda právní regulace, jelikož pro soukromoprávní metodu úpravy „
je neakceptova-
telné, aby jeden z
účastníků
právního vztahu v případě sporu vystupoval v pozici rozhodce
(nemo iudex in causa sua). Konstrukce náhradového vztahu podle zákona o nemocenském
63
Usnesení zvláštního senátu ze dne 6. ledna 2004, sp. zn. Konf 93/2003.
64
Usnesení zvláštního senátu ze dne 19. května 2005, sp. zn. Konf 9/2004.
65
Usnesení zvláštního senátu ze dne 1. prosince 2004, sp. zn. Konf 97/2003.
66
Usnesení zvláštního senátu ze dne 19. listopadu 2015, sp. zn. Konf 20/2015, usnesení zvláštního
senátu ze dne 9. listopadu 2015, sp. zn. Konf 19/2015.
67
Usnesení zvláštního senátu ze dne 21. dubna 2015, sp. zn. Konf 8/2014.
68
Tamtéž.
69
Tamtéž.