SBORNÍK 66 SVOČ 2016

485 / 610

483
Opověď byla původně mimosoudním způsobem řešení sporu. Mimosoudní řešení
konfliktu mělo své kořeny v předstátních útvarech, kdy kmen či rod řešil spory své-
mocí. Teprve se vznikem státních útvarů dochází k postupnému vlivu veřejné moci,
která se snaží svémoc vytlačit z legálního způsobu řešení konfliktu. Tyto prvopočátky
můžeme vidět již v římském právu, které se v době existence římské republiky snažilo
svémoc vymýtit. Prvním právním předpisem, který se o to pokusil, byl Juliův zákon
o soukromém násilí (Lex Iulia de vi privata). Tento zákon doslova svémoc zakazoval.
Ale již Zákon 12 desek se pokusil svémoc řešit, byť zatím jen jejím omezením (vytý-
čil případy, kdy se svémoc mohla použít).17 Svémoc byla legální jen velmi omezeně
(jednalo se o výjimku v případě nutné obrany, nouze, či pokud se obžalovaný odmítal
opakovaně dostavit před soud), spíše byla prétorskými interdikty zakazována.18
Karel Malý opověď chápe jako druh svémoci. Tento delikt příslušel urozeným vrstvám
obyvatelstva.19 Ale z historie je známo, že opovědní války nejednou byly vedeny i mezi
městy a šlechtou, či šlechtici navzájem, nebo mezi jednotlivými městy, a to zejména v době
husitské a pohusitské, byť počátky můžeme hledat již v neklidné době vlády Václava IV.
Svémoc byla s rostoucím vlivem panovníka stále více nazírána jako porušení míru,
nejprve knížecího míru, později již přímo zemského míru. Dle Karla Malého se panov-
nická moc snažila vystupovat proti anarchii sílící vrstvy velmožů.20
Svémoc, jaká byla známa již v starém Římě (viz výše) se v dobách, kdy se moc
soustřeďuje do rukou panovníka, stává ojedinělou. Mění se obsah svémoci – místo
soukromého řešení sporu, či v souvislosti s krevní mstou, se stále více chápe jako proti-
právní zmocnění se, ovládnutí, cizího majetku. Postupně tedy svémoc přechází v delikt
porušení feudálního vlastnictví, v důsledku čehož se také pojetí svémoci rozšiřuje. Toto
je patrné ve sněmovním usnesení z roku 1402, kde je vytýčeno několik okruhů deliktů,
které se v té době chápaly jako svémoc:21
1. služba v cizí armádě,
2. násilí páchané na veřejnosti,
3. přechovávání zemských škůdců (tzv. fedrování),
4. loupeže, zejména u silnic,
5. obsazování cizích tvrzí.22
z: obhajcu-cr-nejvyssimu-
-statnimu-zastupci/.
17 KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd.
(C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80- 717-9031-1.
386 s., s.113. Též: Digesta Iustiniani Augusti recognouit adsumpto in operis societatem, XLVIII, 7,
Mommsen & Krueger, Berlin, 1954.
18 KINCL, SKŘEJPEK, URFUS, Římské právo, s. 114.
19 MALÝ, Trestní právo v Čechách v 15. – 16. století, s. 81.
20 MALÝ, Trestní právo v Čechách v 15. – 16. století, s. 82.
21 Codex iuris Bohemici (dále jen CIB). Tomi II, pars 2. Ed. H. Jireček. Praha: Typis Grégerianis, 1870. 416 s.
s. 46.
22 MALÝ, Trestní právo v Čechách v 15. – 16. století, s. 82.