490 / 610
488
České zemské právo zcela pochopitelně neobsahovalo předepsanou formu opovědi.
Jeden druhému oznámil nepřátelství, přičemž jeden druhému kradl dobytek, plenil
obydlí, zabíjel poddané. K tomu, aby k záští došlo, stačilo tedy jen prohlásit „
měj
na mně péči, kdež se s tebů setkám, budu s tebou bíti……
“, jak uvádí Kristián z Koldína
ve svých Právech městských.
56
Jak však Karel Malý zmiňuje, v době, kdy již opovědní
války nebyly legitimními způsoby řešení sporů, stačila tato slovní formule k tomu, aby
bylo proti tomu, kdo ji prohlásil, zahájeno stíhání za vyhrožování.
57
Zato Vladislavské zřízení zemské ve svém čl. 430 pojednává o formalitách, které by
opověď měly doprovázet: „…
má dáti jeden druhému tři dny napřed věděti do jeho domu,
kdež bytem jest, a až do západu slunce třetieho dne od toho dne, když mu dal věděti tu od-
pověď do jeho domu, nemá nic počínati.
“
58
V opovědních listech se typicky vyskytovaly
fráze typu „
ohražuji svoji
čest“, nebo „
budu mít péči
“, nebo že se jedna strana „
vystříhá
“
straně druhé.
59
Pro legitimitu takového záští bylo nutné nejen dodržet formu opovědi (jak již bylo
zmíněno, zasláním opovědního listu opovědníkem), ale také důvod, jimž byla „vina“,
ať už domnělá, či skutečná. Tato vina však nemusela nutně mít formu materiální ško-
dy, ale mnohdy, a to bylo asi častější v 16. století, kdy stavové sehrávali důležité poli-
tické role, šlo o škodu u politicky významného činitele.
60
Pokud nebyly formální náležitosti dodrženy, bylo to chápáno jako výboj, či loupež
a tudíž jako delikt.
61
V některých případech však ani glejty nebyly zárukou, že oso-
ba jej vlastnící bude požívat ochrany. Toto pravidlo porušil již zde zmíněný Haralt
z Kunštátu, když zajal manželku Jana ze Šumburku, která měla u sebe glejt uherského
krále, k čemuž prý zneužil svou pečeť i pečeť landfrýdu moravského markrabství.
62
Opovědní války, přestože byly legitimní formou mimosoudního narovnání, se-
bou přinášely spoustu škody a utrpení. Jako příklad lze uvést případ, známý z listu
Vodňanských Jindřichu z Rožmberka z roku 1474, kde se dovídáme, že tito honili
jisté opovědní nepřátele, kteří jednomu chudému měšťanovi ukradli chromého koně.
Jak z listu dále vyplývá, bylo zřejmé, že opovědní záškodnictví tropilo opravdu velké
škody na majetcích poddaných, kteří těmito válkami trpěli nejvíce.
63
O tom vypovídá
56
CIB IV/3, s. 315.
57
MALÝ,
Trestní právo v Čechách v 15. – 16. století
, s. 91.
58
Vladislavské zřízení zemské: a navazující prameny (Svatováclavská smlouva a Zřízení o ručnicích).
Ed.
Kreuz, Petr – Martinovský , Ivan. Vyd. 1. Praha: Scriptorium, 2007. ISBN 978-80-86197-91-3. 526 s.,
s. 221.
59
AČ IX, č. 934, s. 239.
60
URFUS, „
Záští“ v Čechách v polovině 15. století
, s. 94. Např. AČ VIII, č. 643, s. 126-127,
61
URFUS, „
Záští“ v Čechách v polovině 15. století
, s. 93.
62
AČ VIII, č. 384, s. 396.
63
AČ VIII, č. 643, s. 126-127.