486 / 610
484
Jednotlivé výše uvedené druhy svémoci měly samozřejmě také svou genezi. Opovědnictví
mělo svůj původ v institutu krevní msty.
23
Např. obsazování cizích tvrzí patrně souvise-
lo s násilným zmocněním se movitého i nemovitého majetku formou plenění. Plen se
v českém středověku objevoval poměrně často a nebyl neznám ani ranému novověku.
Zemské české právo znalo dva druhy plenu – plen jako svémoc a plen jako soudní
zabavení majetku pachatele.
24
V některých právních památkách, jako v Knize Rožmberské, je trestán stejným tres-
tem jako trestný čin loupeže.
25
Zřízení zemské z roku 1549 svémoc rozšířilo i na de-
likt žhářství (čl. 23), násilného zmocnění se majetku jiného feudála (čl. 21), střežení
s úmyslem zavraždit protivníka (čl. 31), opovědění nepřátelství.
26
Karel Malý z tohoto
právního pramene vyvozuje, že delikty uvedené v čl. 20 – 24 jsou závažné delikty, které
označuje jako delikty I. kategorie, a delikty uvedené pod čl. 30 a 31 jako méně závaž-
né.
27
Jak je z obsahu deliktů patrné, jde již spíše o obecné porušení práva ve smyslu
vzetí práva do vlastních rukou, než jen o delikty majetkové.
Jedním z dalších deliktů, které patřily do svémoci, a současně byly jedním z prvků
opovědních válek, bylo přechovávání osob, fedrování. František Hoffmann zastává ná-
zor, že rozsáhlá síť konfidentů s opovědníky měla své využití v době husitských válek
ve vojenské taktice.
28
Eduard Maur to ještě doplňuje, že se mnozí opovědníci uplatnili
v husitských či katolických vojscích jako profesionální bojovníci.
29
Všechny zde uvedené druhy svémoci, lze obsahově zahrnout pod opovědní války,
neboť tyto samy o sobě zahrnovaly jak plen, tak fedrování, čili přechovávání zemských
škůdců, přepadávání, loupeže atd., jak bude záhy i doloženo.
Tolik tedy teorie, ale co vlastně vyplývá z konkrétních historických, neprávních pra-
menů, jako byly opovědní listy, holdovní listy atd., či právních jako byly
landfrýdy
,
přímierné listy
,
mírové smlouvy
apod.?
Často se hranice mezi deliktním jednáním, jako byly loupeže a plenění překrývala
legitimnější formou – opovědní válkou. Kdy vlastně mohl být někdo opovědníkem
a kdy byl již zemským škůdcem? K tomu, aby se jednalo o legitimní formu mimosoud-
ního narovnání – opovědní válku, muselo dojít k formálnímu oznámení nepřátelství,
poté se naplňovaly vzájemným obsazováním cizích tvrzí, pleněním, loupežemi, zajímá-
ním poddaných a služebníků.
30
23
RAUSCHER, Rudolf.
Usmrcení
člověka
v
českém
právu zemském
. Bratislava: Právnická fakulta, 1927. 91 s.,
s. 36
24
JIREČEK, Hermenegild.
Slovanské právo v
Čechách
a na Moravě
. Sv. 2. Sklad K. Bellmanna, 1 8 6 4 ,
319 s., s. 258.
25
Kniha Rožmberská, kritické vydání opatřené poznámkami a glosářem, jež učinil V. Brandl
. Nákladem Jednoty
právnické, 1872, 144 s., s. 79.
26
CIB IV/1, s. 383- 3 8 8 , Zřízení zemská 1564 CIB IV/1, s, 600-607.
27
MALÝ,
Trestní právo v
Čechách
v 15.–16. století
, s. 86.
28
HOFFMANN,
K povaze drobné války,
s. 71.
29
MAUR,
Lokální záští a předpoklady husitství,
s. 45.
30
AČ II, s. 518 – 531; MZA, fond Premonstráti Louka, sign. 1439 II 05, MZA, fond Jezuité Brno, sign. 83.