SLP 01 (2013)

Za výdobytek německého konstitucionalismu po druhé světové válce lze považovat

tezi, že základní práva nejsou jen vymahatelná subjektivní práva, ale mají i svou di-

menzi práva objektivního, které je bezprostředně aplikovatelné stejně jako jiné právní

normy. Poválečná německá ústavní teorie začala rozvíjet doktrínu týkající se základ-

ních práv jakožto právních ustanovení objektivního práva.

Z této koncepce vyplynula řada důsledků, z nichž nejvýznamnější je princip pro-

zařování základních práv celým právním řádem. Tento princip se prosadil v doktríně

i judikatuře německých soudů, předcházel mu však spor významných německých práv-

ních kapacit

Hanse Carla Nipperdeye

(1895 – 1968) a

Güntera Düriga

(1920 – 1996)

z počátku 50. let minulého století. Spor se týkal toho, jak významně mohou lidská

práva, která byla po druhé světové válce považována za základ moderního německého

konstitucionalismu, zasahovat do sfér soukromého práva, tj. právního odvětví, kam

tradičně lidská práva nezasahovala.

Spolkový ústavní soud SRN byl již v 50. letech minulého století postaven před otáz-

ku, jaké pojetí působení základních práv zvolí. Pod tlakem právní doktríny se postavil

Dürigovu

modelu nepřímého účinku a poprvé jej explicitně formuloval v případu

Lüth

Skutkové okolnosti případu byly následující:

Veit Harlan

, někdejší prominentní naci-

stický filmový režisér, natočil v roce 1950 film, který chtěl uvádět na filmovém festivalu

v Hamburku.

Erich Lüth

, úředník města Hamburku a aktivista v boji proti nacistic-

kým zločincům, vyzval obyvatele k bojkotu filmu režiséra

Harlana

. Ten však podal

na pana

Lütha

žalobu na náhradu škody podle německého občanského zákoníku.

Zatímco u obecných soudů

E. Lüth

svůj spor prohrál, Spolkový ústavní soud jeho

ústavní stížnosti vyhověl. Klíčový argument lze přitom spatřovat v konceptu objektiv-

ního řádu hodnot, který podle Spolkového ústavního soudu spočívá v tom, že hodno-

tový systém, který staví do popředí důstojnost a svobodný rozvoj lidské společnosti,

musí být nahlížen jako zásadní ústavní rozhodnutí ovlivňující všechny sféry práva (jak

soukromého, tak i veřejného).

S tím souvisí i třetí problematická otázka související s ochranou základních práv,

kterou je konstrukce právního vztahu upraveného základními právy. Ústředním téma-

tem v právních vztazích upravených základními právy je však problematika povinného

subjektu, respektive obsah jeho povinností. V první řadě zůstává otázkou, zda ze zá-

kladních práv vyplývají povinnosti pouze veřejnoprávním korporacím, anebo rovněž

subjektům soukromého práva. Odpověď lze částečně nalézt ve výše zmíněném případu

Lüth

. Svoboda projevu

Ericha Lütha

vedla k povinnosti nezasahovat do ní ze strany

Ibid., s. 477.

Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu SRN ze dne 15. ledna 1958, BVerfGE 7, s. 198.

Ustanovení hovoří o odpovědnosti za škodu způsobenou úmyslným porušením dobrých mravů. Skutkový

stav případu byl zestručněn a převzat z KOMMERS, D. P.:

The Constitutional Jurisprudence of the Federal

Republic of Germany

. 2. vydání, Durham, Londýn: Duke University Press, 1997, s. 361-362.

Ibid., s. 363.