24 / 124
22
chránit, a podobně do práv vytvářejících pozitivní závazky státu (typicky práv sociál-
ních) je vyloučeno zasahovat.
50
Přes výše uvedené výhrady k
Hohfeldově
analýze právních pojmů se domnívám, že
jeho chápání práva a svobody může být účelné proto, abychom si uvědomili, že základ-
ní práva v mnohých případech generují různý obsah právních vztahů. Tak například
právo na bezplatnou zdravotní péči implikuje povinnost tuto péči poskytnout. Jedná
se tedy o kategorii „práva – right“ v
Hohfeldově
smyslu. Naproti tomu právo na sou-
kromí je svou podstatou svoboda (v
Hohfeldově
analýze právních pojmů „výsada“) –
odpovídá mu proto absence práva jiného do našeho soukromí zasahovat (jinými slovy
povinnost nezasahovat).
Z výše uvedeného plyne, že v současné době již analýza právních pojmů podaná
W. N. Hohfeldem
nemůže uspokojivě vysvětlit všechny účinky základních práv, a tedy
přísná distinkce práv a svobod se z tohoto důvodu jeví jako překonaná.
Lze tedy uzavřít, že nejobecnější pojem základních práv (zahrnující všechna práva
a svobody platné v určitém státě) v sobě zahrnuje nejednotnou skupinu, která vytváří
rozdílné vztahy, a tedy má i rozdílné účinky v právním řádu.
51
Jak se pokusím ukázat
dále, existuje rovněž pluralita teorií týkajících se justifikace jednotlivých skupin základ-
ních práv, z čehož plyne, že podobně se různí i teorie jejich výkladu a aplikace.
ͮ. Úloha doktríny při interpretaci základních práv
Po této úvodní poznámce se již zaměřím na úlohu doktríny při aplikaci lidských
práv. Předmětem současných debat ústavní teorie je mimo jiné otázka, zda interpretace
v ústavním právu by měla být v něčem specifická oproti klasické interpretaci zákonné-
ho či podzákonného práva. Podrobný popis tohoto sporu přesahuje předmět tohoto
příspěvku,
52
je však možné poznamenat, že legislativní zakotvení základních práv se
ve srovnání se zákony či podzákonnými právními předpisy vyznačuje množstvím abs-
traktně až vágně formulovaných pojmů.
Formulace textu ustanovení o základních právech se často omezuje pouze na kon-
statování, že to či ono právo je zaručeno, aniž by byl blíže vymezen rozsah tohoto
práva, okruh adresátů, kterým se toto právo zaručuje, a zejména není na první pohled
zřejmé, vůči komu toto právo působí (tj. zda je povinným subjektem stát nebo rovněž
jiné veřejnoprávní korporace, anebo dokonce soukromé osoby).
53
50
KRATOCHVÍL, J.: op. cit., s. 29.
51
Srov. WENAR, L.: The Analysis of Rights. In: KRAMER, M. H., GRANT, C., COLBURN B.,
HATZISTAVROU, A. (eds.):
The Legacy of H. L. A. Hart. Legal, Political, and Moral Philosophy
. Oxford:
Oxford University Press, 2008, s. 270.
52
V německé odborné literatuře je reflektován v příspěvku P. Holländera: HOLLÄNDER, P.: Interpretace
ústavního práva jako metodologický hlavolam? In: NOVOTNÝ, O. (ed.):
Pocta Vladimíru Mikule k 65.
narozeninám.
Praha: ASPI Publishing, 2002, s. 47-90.
53
E. Wagnerová k obdobné charakteristice formulace základních práv dodává, že základní práva si velmi
často odporují – viz WAGNEROVÁ, E. a kol.:
Listina základních práv a svobod. Komentář
. Praha: Wolters
Kluwer, 2012, s. 8.