220 / 284
218
ͯ.ͯ
Korekce ze strany Nejvyššího soudu?
Jak poukázal ve svém článku S. Přibyl,
1124
lze vnímat judikaturu Ústavního soudu
rozdílně. Bdělost nad ochranou vnitrocírkevní autonomie v personálních záležitos-
tech je více než na místě s ohledem na nepříliš dávnou historickou zkušenost církví
s českým, resp. československým totalitním režimem. Zmínit lze především ust. § 7
odst. 1 zákona č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských
společností státem dle kterého duchovenskou (kazatelskou apod.) činnost v církvích
a náboženských společnostech mohly konat pouze osoby, které měly k tomuto státní
souhlas, a které vykonaly předepsaný slib. Souhlas státu vyžadovalo každé ustanovení,
volby i jmenování (ust. § 7 odst. 2 cit. zákona), podmínky jeho udělení byly přitom
formulovány více než vágně. Jednalo se dle ust. § 2 zákona č. 218/1949 Sb. o státní
spolehlivost a bezúhonnost.
1125
Odmítání „světské spravedlnosti“ má navíc svůj základ
v biblické zásadě formulované prvotními křesťany. Tak se v epištole Korintským na-
mítá:
„Jak to, že se někdo z vás opovažuje, má-li spor s druhým, jít k pohanským soudům
místo k bratřím?“
1126
Poukázat lze též na zahraniční judikaturu ESLP
1127
i národních
soudů. V případě Velké Británie se jedná o známé rozhodnutí Sněmovny lordů Davies
v. Presbyterian Church of Wales (1986), v němž rovněž dovozeno (byť z jiných důvo-
dů), že pastor není zaměstnancem církve.
1128
Náprava přehmatů v církevní personální
politice jinou než vnitrocírkevní cestou je obtížně představitelná též z celé řady jiných
důvodů (zejména legitimita takto proti vůli církve ustaveného duchovního),
1129
přesto
existují též výhrady proti takovému postupu, a to též právní.
Jde o obavu týkajících se odepření spravedlnosti v případech malých církví a nábo-
ženských společností, které samy nemají dostatečně vyvinutý systém interních smír-
čích či rozhodčích orgánů.
1130
R. Alexy žádá, aby o sociálních právech, vzhledem k jejich specifické povaze rozho-
doval parlament a nikoliv soudy. V našem případě jde o právo na práci ve smyslu čl. 26
odst. 3 Listiny. V čl. 16 odst. 2 Listiny se, jak již bylo poukázáno, žádá zdrženlivost
státu při ustanovování duchovních, nikoliv při jejich propouštění. Závažný je argu-
ment obsažen v úpravě jiných než sociálními práv v Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod. Již první případ rozhodnutý Ústavním soudem v roce 1996 se
1124
Přibyl, S. Vnitrocírkevní autonomie v rozhodování ústavních soudů České republiky a Slovenské repub-
liky o služebním poměru duchovních, Revue církevního práva č. 1/05, str. 40 a násl.
1125
Více např. Právní poměry církví a náboženských společností v ČSSR a jejich hospodářské zabezpečení
státem, Praha 1977, s. 10.
1126
1 Kor. 6,1.
1127
Rozsudky ESLP ve věci Hasan a Chaush proti Bulharsku ze dne 26 .10.2000, č.j. 30985/96 a Serif proti
Řecku ze dne 14. 12. 1999, č. 38178/97.
1128
Dále např. President o.f the Methodist conference v. Parfix ICR 176, Diocese of Southwark v. Coker (1998)
nebo irské případy O’Keeffe v. Cullen (1873), Wright v. Day (1895) a Buckley v. DaIy 112185 UD.
1129
Církví je nutno rozumět též společenství věřících. Opětovné ustavení duchovního, který veřejně odpadl
od katolické víry či uzavřel neplatné manželství je proto stěží představitelná.
1130
Shodně Kříž, J.: Zákon o církvích a náboženských společnostech, komentář, Praha, C.H. Beck 2011, str. 61.