223 / 284
221
přímo o vyloučení manželů – duchovních Evangelické církve augsburského vyznání
na Slovensku z jejich církve.
1141
Slovenský ústavní soud na rozdíl od českého ústavní-
ho soudu argumentoval ust. § 6 zákona č. 308/1991 Sb., podle něhož mohou církve
a náboženské společnosti k plnění svého poslání mj. vydávat své vnitřní předpisy, po-
kud nejsou v rozporu s obecně závaznými předpisy, přičemž výkon této normotvorné
vnitrocírkevní činnosti nesmí být, obdobně jako výkon jakékoli jiné činnosti církví,
v rozporu s ústavou. Ústavní soud SR tak nezkoumal ve své argumentaci charakter
služebního poměru duchovních a jeho poměr k obecnému pracovněprávnímu reži-
mu, danému zákoníkem práce. Argumentoval spíše pomocí principu vnitrocírkevní
autonomie vzhledem ke státu. I když slovenský Ústavní soud ochranu stěžovatelům
nakonec neposkytl pro nedostatek aktivní legitimace, souhlasně s pozdější judikaturou
českého Ústavního soudu uzavřel, že služební poměr duchovních je záležitostí spada-
jící do režimu vnitrocírkevní autonomie ve smyslu čl. 24 odst. 3 Ústavy SR. Dále lze
poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky, který dospěl k tomu,
že rozhodnutí o vyloučení z církve nepodléhá soudnímu přezkumu.
1142
Od tohoto přístupu se však Ústavní soud SR odchýlil v roce 2001.
1143
V dané věci
obecné slovenské soudy přitom zastávaly názor o subsidiární aplikaci zákoníku práce
na služební poměr duchovních, jednoznačně inspirovaný českou judikaturou. Ústavní
soud SR naopak na základě čl. 24 odst. 3 Ústavy SR, tedy analogického ustanovení
s čl. 16 odst. 2 Listiny obecným soudům vytknul přednostní akceptaci kanonického
práva, „vnitřního předpisu církve před právním řádem Slovenské republiky.
„Obecné
soudy tak připustily aplikaci norem, které nejsou součástí právního řádu Slovenské repub-
liky. Církevní právo má být při rozhodování sekulárních soudů pouze součástí skutkové,
a nikoli právní stránky věci.“
Ústavní soud uzavřel:
„Porušení práva podněcovatele podle
čl. 46 odst. 1 ústavy souvisí s jeho postavením kněze římskokatolické církve, v jehož důsled-
ku byl diskriminován vůči ostatním občanům při soudním uplatňování svých práv. Proto
došlo k porušení jeho práva podle čl. 46 odst. 1 ve spojení s čl. 12 odst. 1 a 2 zakotvujícím
rovnost v právech a zákaz diskriminace.“
Vedle nastíněné judikatury je pracovněprávní status duchovních řešen též legislati-
vou. Nestalo se tak však od 1. dubna 2002, kdy nabyl účinnosti zákon č. 311/2001 Z.z.,
1141
K porušení jejich práv mělo dojít rozhodnutím Distriktního soudu Východního distriktu Slovenské
evangelické církve a. v. v ČSFR v Košicích, který rozsudkem rozhodl o ztrátě jejich hodnosti, aniž by
se mohli zúčastnit řízení. Tím mělo dojít k porušení práva na veřejné projednávání věci, garantovaného
v čl. 48 odst. 2 slovenské Ústavy, přičemž napadený rozsudek byl potvrzen též vyšší církevní instancí:
Generálním soudem Slovenské evangelické církve a. v. v ČSFR v Bratislavě. Další církevní grémia měla
porušit právo stěžovatelů na zachování lidské důstojnosti podle čl. 19 odst. 1 Ústavy SR: zde se jednalo
o nepovolení obnovy soudního řízení a následné vyloučení obou manželů z církve Generálním presby-
terstvem Evangelické církve a. v.
1142
Srov. usnesení Nejvyššího soudu SR ze dne 8. 8. 1994, sp. zn. 3 Sž 25/94.
1143
Sp. zn. III. ÚS 64/2000, č. 12/2001, in: Zbierka nálezov a uznesení Ústavného súdu SR 2001, s. 178-184.