222 / 284
220
Jak totiž dříve vyložil Nejvyšší soud, uplatnění nároku na náhradu škody v souvislosti
s neplatným skončením pracovního poměru musí předcházet žaloba na neplatnost to-
hoto skončení a rozhodnutí soudu o této žalobě.
1136
Pokud by však byl tento postup
akceptován i v případě duchovních, dostali by se tyto osoby do svízelné situace. I jejich
nárok na mzdy, resp. nárok na náhradu mzdy by byl totiž odvislý od rozhodnutí cír-
kevních orgánů o platnosti či neplatnosti skončení služebního poměru.
Nejvyšší soud se s tímto postupem nižších soudů neztotožnil a judikoval, že i když
autonomie církví brání soudu v tom, aby posuzoval obsahovou správnost rozhodnutí
nebo jiných opatření církví, nevyplývá z toho, že by ve věcech, v nichž je platnost
a účinnost těchto rozhodnutí posuzována předběžně, nebyla dána pravomoc soudu;
rozhodnutí soudu v takových věcech nevyústí v zastavení řízení pro nedostatek pravo-
moci soudu, ale v případě nedůvodnosti žaloby v její zamítnutí.
1137
V řešeném případě obecné soudy následně v občanském soudním řízení o neplatnost
rozvázání pracovního poměru výpovědí dovodily, že u Církve římskokatolické je vnitř-
ním předpisem, kterým jsou stanoveny podmínky pro ustanovování do funkce osob
vykonávajících duchovenskou činnost (a jejich odvolávání z funkce) a pravidla pro
úpravu vztahu těchto osob k církvi, Kodex kanonického práva (Codex Iuris Canonici,
zkratkou též „CIC“).
1138
Protože v Kodexu kanonického práva jsou komplexně upra-
veny také vznik, změna a skončení vztahu duchovního k Církvi římskokatolické (ža-
lovanému), nelze tento vztah poměřovat (posuzovat) podle předpisů vydávaných pro
oblast závislých pracovních vztahů státem. Odvoláním duchovního rozhodnutími
arcibiskupa olomouckého dle Kán. 157 CIC ze dne 21. 6. 2004, č. j. D-184/04-V,
a č. j. D-185/04-V ze služby (z úřadů) administrátora in spiritualibus a místoděkana
proto v souladu s touto úpravou skončil též tento „zvláštní honorovaný právní vztah“
duchovního k Církvi římskokatolické. Ke skončení tak došlo aktem, kterým se osoba
vykonávající duchovenskou činnost odvolává z funkce a toto rozhodnutí přijal orgán
(útvar), který je k tomu oprávněn podle vnitřních předpisů příslušné církve. Za rámec
tohoto testu soudy v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu nešly a nezabývaly se tak
ani námitkami dovolatele, že žalovaný při odvolávání žalobce „nepostupoval náležitým
způsobem“ podle příslušných ustanovení Kodexu kanonického práva.
1139
Rozhodnutí
o mzdových náležitostech propuštěného duchovního zatím nebylo publikováno.
ͯ.Ͱ Slovenská judikatura a legislativní úprava
První rozhodnutí Ústavního soudu SR přišlo o rok dříve, než první český nález.
1140
Je zde viditelná skutková paralela, byť nešlo pouze o zbavení duchovního úřadu, nýbrž
1136
S III, s. 100. Dále např. rozhodnutí NS ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 5/68 (R 40/1969) a rozsudek
NS ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96 (SJ 75/1997).
1137
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo 702/2007. K opačné argumentaci srov.
Kříž, J.: Zákon o církvích a náboženských společnostech, komentář, Praha, C.H. Beck 2011, str. 63.
1138
Vyhlášený dne 23. 1. 1983 papežem Janem Pavlem II., který nabyl účinnosti dne 27. 11. 1983.
1139
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2011, sp. zn.21 Cdo 304/2010.
1140
III. ÚS 64/2000, č. 12/2001, in: Zbierka nálezov a uznesení Ústavného súdu SR 2001, s. 178-184.